Lesní koncert

24. září 2014 v 11:04 | Amálka |  > Moje zážitky s nehmotnými bytostmi
21/5/2005
Bylo už teplo a tak jsme se s partou kamarádů vypravili na víkend do Jeseníků. Chtěli jsme si odpočinout od všeho toho ruchu a hluku velkoměsta a díky dobré známosti jsme dostali k dispozici ideální místo. Malý dřevěný srub byl na samotě, uprostřed lesa a ležel v mírném svahu. Pár desítek metrů pod ním šuměla průzračná říčka a na strmém kopci nad ním se rozprostírala louka s různorodými druhy voňavých bylinek. Nikde ani živáčka. Protože nás všechny pojila láska k přírodě a úcta k jejím obyvatelům, chovali jsme se k okolí velmi laskavě.


Hned po příjezdu jsme využili toho, že je ještě světlo a se rozprchli po okolí, aby každý o samotě nasál všudypřítomnou energii. Někdo vyrazil s bubnem, jiný s píšťalou, kamarádka si v lese našla strom, se kterým zůstala v tichosti tři hodiny a já šla jen dolů k řece pod chatu. Sundala jsem si boty a konečně svlažila nohy ve studené vodě. Bylo mi příjemně, a jak jsem poslouchala šplouchání a syčení vody, začala jsem vodě zpívat svoje oblíbené písně. Zprvu potichu, ale postupně jsem zesílila a představovala si, jak řeka tóny mého hlasu pohlcuje. Když jsem dozpívala, ještě jsem chvilku tam jen tak seděla, dívala se na řeku a vnímala okolní energii.

Zrelaxovaná, uklidněná a posilněná jsem se vrátila zpět, a protože ostatní byli ještě kdesi hluboko v lese, rozdělala jsem oheň a uvařila v hrnci svoji pověstnou čočku. Po jídle se klasicky hrálo na kytary, zpívalo, lehce popíjelo a celý večer ukončil po půlnoci kamarád hezkou pohádkou. No, byl to vlastně spíš jakýsi starý mýtus o bozích, ale takhle večer u ohně to vyznělo úplně kouzelně a navíc to i dobře dopadlo.

Po vyprávění jsme se odebrali do dřevěné chatky. Všichni spali nahoře, ale protože jsem spíš samotářský typ a dole bylo jedno volné místo, tak jsem si ho hned zabrala. Zavrtala jsem se do spacáku, ale ne a ne usnout. Zdálo se mi, že mezi chrápáním kamarádů z podkroví a šramocením zbloudilé myšky pode mnou, slyším ještě z venčí jakési zvláštní zvuky. Chvílemi mi to připadalo jako smích, jindy zase jako takové štěbetání dětí. Sváděla jsem to na polospánek, protože jsme byli na samotě a něco takového prostě nebylo prakticky možné.

Po neúspěšných pokusech usnout, jsem vylovila zpod polštáře baterku, abych se podívala, jak pokročily hodiny. Nemohla jsem se dočkat rána, protože uvnitř to začínaly být muka a ven jsem se sama přece jen trochu bála. Když jsem jí rozsvítila, první, co mě praštilo očí, byla jemná, zbrusu nová pavučinka asi 30 cm nad mojí hlavou a uprostřed ní obrovský křižák. Polilo mě horko, a najednou mi pobyt venku u ohně přišel o mnoho přijatelnější. Přiložila jsem pár polínek do skomírajících uhlíků, zabalila se do spacáku a čekala na ráno. Hodiny se vlekly pomalu, ale byla jsem ještě z předešlého dne nabitá energií a spát se mi nechtělo.

Předpokládám, že to trvalo tak dvě až tři hodiny, než konečně začaly mezi stromy prosvítat první paprsky slunce. Dívala jsem se na okolí, které se pomalu začalo vynořovat ze tmy. Stíny probouzely mou představivost a postupně měnily tvář lesa. Jeden pařez nedaleko ode mě vypadal úplně jako spící kanec a já z něj byla tak nervózní, že jsem musela jít blíž, abych se přesvědčila. Ranní mlha se postupně rozpouštěla a vše se pomaličku probouzelo k životu. Najednou jsem si uvědomila, že jakoby za svým normálním sluchem, slyším ještě něco jiného.

Nejprve to byly tiché jemné tóny, které se po chvíli rozezněly tak, že dohromady vytvořily nadpozemsky krásnou hudbu, kterou doprovázel sborový zpěv. Slova byla v takovém zvláštním jazyce, kterému rozuměla jen moje duše. Písně se odrážely od vody a znělo to, jakoby se spojila jedna mysl a přitom zpíval celý zástup zpěváků. Celý koncert dokonale rezonoval s energií probouzejícího se lesa. Když jsem se zadívala až dolů k řece, postřehla jsem u vody tři bytosti, ale jsem si jistá, že jich tam bylo více. Dvě dívky stály po kolena ve vodě a jedna seděla na kameni. Hlavu jim zdobily zelené věnce a na sobě měli bílo modré suknice. Mezi jednotlivými písněmi bylo slyšet švitoření a pohihňávání malých vodních víl, které si hrály u vody a v ní. Ty jsem sice neviděla, ale vycítila jsem podle zvuků jejich přítomnost. Byly to stejné hlásky, které mi večer nedaly spát. Nevím přesně, jak dlouho jsem tam tak seděla a poslouchala, ale bylo to určitě několik hodin. To ráno jsem ale vnímala čas jinak a všude kolem mě bylo tolik příjemných vjemů, že jsem si přála, aby to neskončilo. Nechápala jsem, jak někdo může z obyčejného rána vykouzlit takovou nádheru. Jakoby celý les radostně vítal slunce a vyjadřoval mu svoji vděčnost za nový den.

Když se pak ostatní začali postupně probouzet, seděla jsem pořád u vyhaslého tábořiště a cítila se velmi poctěná. To ráno se mi otevřel pohled do úplně nového světa, tak radostného, že když ho člověk jednou spatří, vše pro něj najednou získá jiný rozměr. Uvědomila jsem si, jak tento křehký, očima těžko postřehnutelný svět potřebuje naši ochranu a lásku.

OCHRÁNKYNĚ BYLINNÉHO PALOUČKU

Po snídani jsme se s kamarádkou vydaly na louku nad chatou, kde rostla spousta bylinek. Šly jsme asi půl kilometru do strmého kopce a nahoře si našly pěkné místo pod lípou. Bylo zřejmé, že sem lidská noha sotva vkročí. Rozprostřely jsme si na zem deku, a protože to všude kolem nás vonělo mateřídouškou, začaly jsme si povídat si o bylinkách. Zkoušely jsme také poznávat rostlinky v trávě a vzájemně si vyměňovaly své vědomosti a zkušenosti. Kamarádka měla sebou dokonce orákulum rostlin, které nám trochu pomohlo s identifikací některých méně známých druhů. Čas příjemně ubíhal, ale kolem oběda nám začalo kručet v břiše. Nechtělo se nám balit deku, tak jsme si daly kámen nůžky, kdo dojde do chaty. Vyhrála jsem, takže jsem se pohodlně rozvalila na zem s tím, že si dám mezitím dvacet. Než se moje společnice vrátila zpátky, měla jsem nádherný živý vědomý sen. Zdálo se mi, že z lípy vystoupila krásná světelná bytost v podobě mladé dívky s nádhernými modrými šaty a světlými vlasy. Svoje jméno mi sice nesdělila, ale řekla mi, že ona střeží tuto louku a všechny bylinky, které na ní rostou. Dala mi najevo, že je šťastná, že se o květinky zajímáme a chováme se k okolí pěkně. Pak se sehnula dolů do trávy a řekla mi: "Vidíš? Tahle rostlinka, kterou jste nepoznaly, tak to je popenec, lidé ho všeobecně moc neznají a přitom roste skoro všude a může být velmi ku prospěchu." Ukázala mi ještě pár dalších bylin a řekla mi, jak se dají využít. Nakonec se postavila a než se vrátila zpět ke své lípě, prolétl kolem ní modrý motýl a na chvíli se jí posadil na ruku. Na ten pohled nikdy nezapomenu. Vypadala neuvěřitelně křehce a přitom z ní vyzařovala obrovská vnitřní síla a moudrost.
 

10 lidí ohodnotilo tento článek.

Anketa

Slýcháváte někdy v přírodě hudbu nebo hlasy?

Ano, často
Párkrát se mi to stalo
Ne, nikdy

Komentáře

1 Leny Leny | 16. října 2014 v 13:48 | Reagovat

Nádherně napsané i nakreslené!

2 Amálka Amálka | Web | 19. října 2014 v 9:59 | Reagovat

Děkuji :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama