Víla léčitelka

24. září 2014 v 11:16 | Amálka |  > Moje zážitky s nehmotnými bytostmi
1/2008
Jednoho dne jsem se rozhodla, že je na čase, abych vyjela do světa na zkušenou. Lákala mě představa, že si rozšířím obzory, poznám nové lidi, kraje a také kulturu. Plavila jsem se tedy svého času po moři, na veliké výletní lodi a vykonávala fyzicky náročnou práci. Vždy, když jsem si po šestnácti hodinách v nepohodlných, uzavřených botách sedla na postel, připadala jsem si jako malá mořská víla, která kvůli svému vyvolenému platila daň nejvyšší. S každým krokem, jakoby se mi do nohy zabodl ostrý nůž, a když jsem pak večer svlažila nohy v chladné vodě, dokázala jsem svým vnitřním zrakem živě vidět proud krve stékající do výlevky. Jenomže mě za odměnu nečekal žádný princ, ani naděje na lepší zítřek. Jedinou útěchou mi bylo půldenní volno jedenkrát za čtrnáct dní, kdy jsem se šla projít po přístavu nebo po pláži.


Časem jsem si tam ale našla pár míst, kde jsem dokázala na chvíli zapomenout na propracovaný zaměstnanecký systém, který mě pevně držel ve svých drápech. Jedním z nich byl malý, kouzelný obchůdek, asi 300 m od přístavu, kde neprodávali všudypřítomné turistické kýče, ale každá nabízená věc měla své místo a účel. Jakmile jsem tam vkročila, připadala jsem si jako bych se na chvíli propadla do jiné dimenze. Příjemná vůně a tichá hudba, usměvavá paní za pultem a domácká atmosféra mě vždycky dokázaly zahřát u srdce. Jednou jsem si tu koupila voňavý růžový krém na ruce, který mi připomínal naší zahradu, jindy zase bylinkový polštářek, vílí sošku či jasmínovou svíčku. Nejvíc času jsem ale strávila u regálu s knihami, které byly zpravidla krásně ilustrované a mívaly i zajímavý příběh. Nejčastěji se jednalo o pohádky nebo příběhy o vílách, skřítcích, stromech a jejich bytostech nebo o zvířátkách. Vždycky, když jsem si nějakou koupila, připadala jsem si, jako bych si spolu s ní ukradla i trochu svobody.

Po práci jsem pak sama sedávala na palubě pro posádku, pročítala si stránky a prohlížela pěkné ilustrace. Když jsem se někdy dlouze zadívala na překrásné kresby, čerstvý mořský vánek dokázal přenést moje myšlenky přesně tam, kam se jim zrovna zachtělo. Jednoho večera jsem se vydala do tichého hlubokého lesa, jindy zase pod mořskou hladinu či k teplému domácímu krbu. Když jsem se pak vrátila zpět a pozorovala moře, vždy mě trošku zamrzelo, že nedokážu vidět mořské bytosti a navázat s nimi kontakt. Často jsem jim zpívala, vyprávěla a hledala u nich útěchu. Z jejich strany ale nikdy žádná
odezva nepřišla. Energie nad hladinou vesele pulsovala, ale moře mlčelo.

Při další návštěvě obchůdku, moji pozornost přitáhla kniha velkého formátu, kde byly nádherné fotografie víl. Nemohla jsem se od ní vůbec odtrhnout a okamžitě jsem věděla, že už ji z ruky nedám. Patřila zkrátka ke mně. Na ten den nikdy nezapomenu i z jiného důvodu. Na palubu lodi odpoledne vstoupila obávaná kontrola, které neuniklo ani mikroskopické smítko pod stolem, takže jsme pracovali obzvláště tvrdě a skončili až nad ránem. Zamířila jsem pak rovnou na svou palandu a zatáhla závěs, který mě odděloval od okolního světa a zajišťoval mi jakýsi domnělý pocit soukromí. I když jsem před sebou měla jen pár hodin spánku, nedalo mi to a jen při lampičce jsem si zběžně prolistovala stránky nové knihy. Zaujala mě jedna konkrétní bytost s tmavými vlasy, vyobrazená v červeno-hnědých barvách, s plachým výrazem, nenápadnými křidélky a dlouhými, ohebnými prstíky. I když měla jméno, které mi připomínalo moře, zdálo se, že původem bude spíše z lesního království.

Moc si už nevzpomínám, jak jsem ten večer usnula. Vím jen, že jsem sebou nad ránem náhle trhla a uvědomila si, že už je pět hodin a za necelou hodinu musím zase vstávat. Chtěla jsem si odskočit, ale jakmile jsem se postavila na nohy, málem se mi podlomily bolestí. Když jsem se pak vrátila zpět do postele, měla jsem v očích slzy a v duchu prosila všechny bytosti vesmíru, aby mi pomohly. Najednou jsem se ocitla ve svém astrálním těle a přímo přede mnou se objevila zářivá víla, velmi podobná té z knihy. Seděla mi u nohou a neřekla ani slovo. Byla jen o něco menší než já, na zádech se jí mihotala červeno-zlatá křidélka a měla rychlou, vysokou vibraci. Položila mi svoje křehké prstíky na chodidla a já okamžitě ucítila, jak se do nich vlévá léčivá, chladivá energie. Pak pokračovala k lýtkům, až po kolena a dělala zvláštní, jakoby trhavé pohyby. Vydávala přitom zvuky, vzdáleně připomínající kočičí vrnění. Jakoby se snažila sladit zvuk a hmat, naladit se na správnou frekvenci a přitom všem neuvěřitelně rychle pohybovala prstíky. Zdálo se mi, že na nich má daleko více článků než člověk. Po pár minutách se na mě šibalsky usmála a její prstíky sjely dolů a roztančily na mých chodidlech. Chtěla jsem zachovat vážnost, aby ta malá mohla dokončit své dílo, ale dřív než jsem si to uvědomila, vyprskla jsem smíchy, protože mě to hrozně lechtalo. V tu chvíli byla víla pryč.

Otevřela jsem oči a chvíli jen tak ležela, úplně bez hnutí. Nic mě nebolelo. Napadlo mě, že až se pohnu, bolest se určitě vrátí a já si chtěla alespoň chvíli užít ten pocit, že to, co jsem právě prožila, bylo skutečné. V tu chvíli se rozezněl můj budík. Vypnula jsem zvonění a zhluboka se nadechla v očekávání. Opatrně jsem pohnula nohou a nic, žádná bolest. Pokrčila jsem obě, napnula je a zase vůbec nic. Slezla jsem tedy v euforii ze žebříku a stoupla si na zem. Únava, bolest i rozmrzelost z nevyspání byly pryč a přesto, že celé moje tělo pulzovalo čerstvě nabitou energií, já měla opět v očích slzy. Tentokrát to ale bylo dojetím, z radosti a vděčnosti. Vílu jsem už nikdy znovu nespatřila, ale v mých vzpomínkách vždycky zůstane. Patří jí můj velký dík.

Člověk většinou vnímá pomoc od druhého jako něco, co by měl revanšovat. Přírodním bytostem stačí, když jim věnujeme trochu pozornosti. Naše láska k nim přichází naprosto přirozeně, jakmile jim dovolíme vstoupit zpět do našeho světa.
 

10 lidí ohodnotilo tento článek.

Anketa

Věříte na víly?

Ano
Ne
Nevím

Komentáře

1 Pravá Brunetka Pravá Brunetka | E-mail | Web | 7. února 2015 v 15:55 | Reagovat

Páni,moc krásný příběh i pěkný blog :-) já na víly věřím ale nikdy jsem žádnou neviděla

2 Amálka Amálka | Web | 7. února 2015 v 16:20 | Reagovat

[1]: Děkuji:)
Pokud budeš na víly věřit a hodně si to přát, určitě najdeš časem způsob, jak s nimi komunikovat.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama