Říjen 2014

Dýňový koláč

31. října 2014 v 19:41 | Amálka |  > Amálka za plotnou
Před pár dny jsem od mamky dostala tip na skvělý dýňový koláč, který jsme hned vyzkoušely. Je opravdu velmi jednoduchý a chutný, moc doporučuji!


Charakteristika: křehký, šťavnatý, sladko-slaný koláč, lahodné chuti s jemným nádechem skořice. Za tepla je výborný a voňavý, za studena osvěžující.


Malý rituál sázení stromu

31. října 2014 v 17:44 | Amálka |  > Z přírody
Snad každý znáte starý zvyk, že když se narodí dítě, mají mu rodiče v zahradě zasadit strom. V případě mého synovce se to nestihlo, tak jsme to zvládli alespoň dodatečně. Nejprve dostal dvouletý Fáňa za úkol vybrat si podle svého druh stromku. Docela mě překvapilo, jak v tom měl chlapec hned jasno! Vůbec neváhal a hned z něj vypadlo "chci jabloň". Babička se ještě snažila dát mu jiné možnosti, protože jabloň už na zahradě máme, ale Fáňa si trval na svém. V zahradnictví si pak vybral svůj konkrétní stromeček s červenými plody a odpoledne jsme se vydali na zahradu sázet.

Proč nejím maso

27. října 2014 v 18:25 | Amálka |  > Amálka za plotnou
Vždycky, když jsem v minulosti někomu řekla, že nejím maso, přišla vzápětí otázka "A proč?" Zpočátku jsem měla tendence to vysvětlovat, nakonec jsem se do toho zamotala a ještě v lidech někdy pohnula svědomí, za což mě neměli moc rádi. Pak mi došlo, že mnohem jednodušší a účinnější říkat "protože mi prostě nechutná". Lidi to vždycky tak nějak uklidnilo a neměli potřebu ptát se dál, což mi vyhovovalo. Musím se ale přiznat, není to tak úplně pravda. Když jsem byla ještě malá, maso jsem milovala. Moje nejoblíbenější jídla byly kuře, pečené koleno a vepřový sulc. Shodou náhod jsem kuře posléze přestala jíst jako první a sulc byl můj poslední masitý pokrm. Nechtěla jsem se ho dlouho vzdát.

Všude dobře, doma nejlíp

21. října 2014 v 18:29 | Amálka |  > Domov a rodina
2008
Když jsem prožívala jedno z nejnáročnějších a zároveň nejplodnějších období svého života, uvědomila jsem si, jak málo stačí člověku ke štěstí. Pracovala jsem tenkrát daleko od domova u obrovské lodní společnosti a spolu s dalšími 908 zaměstnanci na palubě jsem plnila všechny nařízení, které se po mě vyžadovaly. K povinnostem patřil nejen stálý úsměv, kladení připravených otázek a odpovídání dle připravených standardů, ale také potlačení veškerých osobních emocí. Nesměli jsme nikdy onemocnět, zpozdit v nástupu do práce, vynechat požární cvičení. Člověk se postupně pod stálým tlakem stával čím dál více otupělým a přestával chápat, že všecko je jenom hra systému a začínal tupě opakovat vše, co se po něm chtělo. Perfektní splnění všech zásad mělo jisté výhody. Mohli jste dostat peněžní odměnu, veřejnou pochvalu, po práci jste mohli studovat cizí jazyky nebo si třeba udělat manažerský kurz. Časem jsem toho také využívala, ale prvních pár týdnů, než jsem se na nové prostředí příslušně adaptovala, bylo pro mě krušných.

Jsem šťastná a ne že ne

20. října 2014 v 20:25 | Muhehe |  > Neptej se proč
Život má tu zvláštnost, že i když se zuby nehty bráníte, on svým nemilosrdným tempem postupuje neúprosně dál. Ve svých třiceti zjistíte, že zub času nahlodal Vaše dětství. A navzdory nesmírné infantilitě je načase začít si uvědomovat tíhu zodpovědnosti, kterou Vám svět chtě nechtě vložil na Vaše bedra.

Seznamte se prosím...

15. října 2014 v 19:13 | Amálka |  > Domov a rodina
Pár zdařillých fotek mých nebo rodinných mazlíčků. Zvířátka jsme doma vždy považovali za právoplatné členy rodiny a také s nimi podle toho jednáme...

Nejkrásnější dárek k narozeninám

15. října 2014 v 13:20 | Amálka |  > Hudba a zpěv
Včera jsem měla narozeniny, ale nijak extra jsem to letos nehrotila. Den se ale výjimečně vydařil i přesto, že jsem byla v podstatě od rána do večera v práci. Jakmile jsem za pět deset dorazila k místu pracoviště, ještě před vstupem mě čekala paní z nedalekého květinářství a předala mi krásný puget růžových růží. Byl u něj dokonce vzkaz s věnováním. Poslala mi ho sestra, její přítel a syn a mamka, kteří ode mne bydlí 250 km. Ani byste nevěřili, jak taková maličkost dokáže člověku rozjasnit den. Dala jsem květinu do vázi a den příjemně ubíhal.

Astrální výlety k moři II.

14. října 2014 v 19:29 | Amálka |  > Deníček astrálního cestování a lucidních snů
10/2014
Večer jsem se rozhodla, že bych ráno mohla podniknout nějaký další astrální výlet. Zapomněla jsem si ale úplně udělat nějaký konkrétní plán. CHYBA! Jen jsem si řekla, že pokud se mi to podaří, vyrazím třeba zase k moři, toť vše. I když bylo cestování nakonec velmi zdařilé, příště tohle rozhodně takto nepodcením.

ŠPANĚLSKO - NEZNÁMÁ PLÁŽ
Ráno jsem se vzbudila a hned využila těch prvních pár vteřin po procitnutí. Jakmile jsem byla mimo tělo, napadlo mě, co teď? Nevěděla jsem vůbec co dělat. Byla jsem ve svém pokoji, tak jsem šla do kuchyně a snažila se zavolat kamarádku. To se mi nepovedlo, tak jsem zavolala na svého anděla. Přede mnou se objevilo tmavě modré zářivé světlo a já k němu napřáhla ruku. Ve stejném okamžiku, kdy mi došlo, že ztrácím koncentraci mě to hodilo zpátky do těla. Naštěstí se mi hned rozsvítilo a já si vzpomněla, že chci přece k moři! Vykulila jsem se tedy znovu, mimochodem udělala jsem asi pět kotoulů, zavřela oči a přála si být u moře. Když jsem ale oči znovu otevřela, stála jsem ke svému velkému překvapení pořád v pokoji. Sakra, musím to zkusit jinak, napadlo mě. Vzpomněla jsem si na teleportační techniku ze 7 knihy Anastasie, velmi ji zjednodušila a použila. Představila jsem si a uvědomila celé moje tělo a pak jsem si vizualizovala znovu sebe samu v jiném prostředí. Nohy se mi boří do písku, slyším šumět moře…

Moji noví přátelé z domoviny…

6. října 2014 v 19:07 | Amálka |  > Moje zážitky s nehmotnými bytostmi
7/14
Po delší prodlevě jsem na pár dní vrátila na chalupu. Už při cestě z autobusové zastávky jsem si samou radostí prozpěvovala a byla jsem šťastná, že mohu opět nasát místní energii, která mi tolik chyběla. Čerstvý ranní vzduch, známé zvuky a pachy, místní stromy nebo náš rybník, to vše mi připomínalo, že jsem konečně zase doma.

Život je změna

5. října 2014 v 18:52 | Amálka |  > Moudra, nápady a jiné
Toto staré, životní moudro dojde snad každému, kdo dospívá nebo když mu poprvé v životě někdo blízký zemře. Zkrátka když přijde okamžik, ve kterém pochopíme, že něco, co jsme doposud brali jako naprosto běžnou věc, najednou skončilo a už se to nebude nikdy opakovat. Každý okamžik je jedinečný, a pokud člověk chce opravdu plně žít, nesmí ustrnout, musí jít pořád dál, děj se, co děj. Já jsem si tuto pravdu poprvé plně uvědomila při závěrečném proslovu naší třídní učitelky na SŠ. Její slova si pamatuji asi takto: