Proč nejím maso

27. října 2014 v 18:25 | Amálka |  > Amálka za plotnou
Vždycky, když jsem v minulosti někomu řekla, že nejím maso, přišla vzápětí otázka "A proč?" Zpočátku jsem měla tendence to vysvětlovat, nakonec jsem se do toho zamotala a ještě v lidech někdy pohnula svědomí, za což mě neměli moc rádi. Pak mi došlo, že mnohem jednodušší a účinnější říkat "protože mi prostě nechutná". Lidi to vždycky tak nějak uklidnilo a neměli potřebu ptát se dál, což mi vyhovovalo. Musím se ale přiznat, není to tak úplně pravda. Když jsem byla ještě malá, maso jsem milovala. Moje nejoblíbenější jídla byly kuře, pečené koleno a vepřový sulc. Shodou náhod jsem kuře posléze přestala jíst jako první a sulc byl můj poslední masitý pokrm. Nechtěla jsem se ho dlouho vzdát.


Neměla jsem vlastně nikdy v plánu, být vegetarián, ale stalo se... Už v pubertě jsem maso doma odmítala, ale naši mi říkali, že dokud jsem ve vývinu, tak ho prostě jíst budu a hotovo. Jakmile jsem pak dosáhla plnoletosti, přestala jsem ho jíst úplně, včetně vajec, vývaru, mléko velmi střídmě. Prvních 10 let jsem byla velmi striktní, nyní už dost polevuji. Produkty si ale kupuji téměř výhradně domácí. Sním dokonce občas i rybu, ale musí být opravdu čerstvá, nejlépe právě vylovená.


A co je tedy pravý důvod? Vlastně tak úplně nevím, zkrátka pocit. Doufám, že psaní tohoto článku dojdu ke smysluplné odpovědi. Do deseti jsem maso baštila úplně v pohodě, žádný problém. Často jsme jezdili o víkendu k babičce, která měla s dědou malé hospodářství, a na dvorku se ustavičně něco zabíjelo. Co chvíli bouchnul děda nebo strejda králíka, krůtu nebo nutrii a šup s tím na pekáč. Když byla nějaká speciální oslava, střelilo se prase. Babička nám vždycky vysvětlovala, že musíme zvířátka pěkně s láskou krmit a pak nám dají dobré maso. Přišlo mi to přirozené, často jsem seděla na lavičce a dívala se, jak strejda nebo děda vykrvuje a kuchá králíka. Bylo mi ho samozřejmě líto, ale říkala jsem si, že je to nutnost a má to tak být. Rodina se přece potřebovala najíst!


Když mi bylo 13 let, jela jsem jedno léto na koňský tábor. Přes den jsme se starali o koně, večer jsme sedávali u ohně, opékali špekáčky, hráli na kytaru a podobně. Moc se mi tam líbilo. Jednoho dne přišel na naší farmu člověk s pytlem a my děcka se seběhly kolem. Pán nám mile s úsměvem řekl "podívejte děcka, co jsem Vám tu přinesl" a vyndal z pytle nádherné jehňátko a my si ho začali všichni hladit. Bylo heboučké na dotyk, mělo krásné, čisté, nevinné oči a ten pohled! Hned jsem se do něj zamilovala. Pán nás nechal chvíli si s ním hrát a odešel do stodoly. Když se vrátil, byly jsme pořád v chumlu kolem našeho nového mazlíka, už jsme ho pojmenovali a rozdělili si, kdo se o něj bude starat. Pán si nad nás stoupnul, škodolibě se usmál s přejícností v hlase šeptem povídá: "tak dětičky, tohle jehňátko se bude večer rožnit, to budete papat!" a rozesmál se nad svým rádoby vtípkem. Byla jsem z toho úplně zdrcená a vlastně je mi z toho do breku ještě teď. Ani ne tak nad smrtí toho jehňátka, ale nad postojem toho člověka vůči nám dětem. Bylo to opravdu kruté a nutno dodat, že většina dětí byla mladší než já. Tu energii plánované zrady, která z něj vyzařovala, cítím dodnes. Jednou větou dokázal nadobro rozbít moji dětskou naivitu a důvěřivost vůči dospělým. Měla jsem na něj a na všechny dospělé tenkrát hrozný vztek. Večer jsem k ohni nešla a další rok bylo pro rodiče hotové utrpení, dostat do mě kousek masa. Pořád jsem před sebou viděla ten nevinný pohled jehňátka a škodolibý úsměv sedláka. Ono, to možná trochu vypadá, že sem tato příhoda moc nepatří, ale uvádím ji, protože v budoucnu hodně ovlivnila moje postoje a také jsem si uvědomila, co všechno může v životě člověka změnit jediná obyčejná věta...


Pak se vše na chvíli zase trošku srovnalo. O vegetariánství jsem znovu začala vážně uvažovat, když jsem ukončila první ročník SŠ a pracovala jsem přes léto v hotelu Hilton Prague. Obsluhovala jsem na snídaních, které se podávaly formou bufetu. Ty nabídkové stoly vypadaly překrásně a bylo na nich snad všechno, na co si vzpomenete. Jídlo se doplňovalo do poslední chvíle, pak se zavřelo, najedli jsme se my a poté šlo vše, bez milosti do koše. Pamatuji si, jak jsem vyhazovala obrovskou, téměř nedotčenou pražskou šunku a bylo mi líto jak toho prasete, které umřelo úplně zbytečně, tak lidí, kteří trpí hladem. Začala jsem vidět v systému chybu, cítila jsem, že tohle všecko je špatně a z jídel prodávaných venku a v restauracích se mi začalo dělat nevolno. Ze všeho jako by se vytrácela přirozenost. Jako první jsem přestala jíst kuřata, protože konkrétně z nich jsem měla nejhorší pocity, pak přišlo na řadu hovězí a nakonec i vepřové. Jak jsem postupně vysazovala některé druhy, tělo začalo odmítat i ostatní.


Asi po 5 letech si organismus plně odvykl, zrychlil se mi metabolismus a zmizely veškeré střevní potíže. Když jsem si kvůli práci na lodi nechávala asi před 6 lety provést podrobný rozbor krve, moje složení bylo prý naprosto perfektní. Musím ale dodat, že stravu hodně řeším, jím dost pestře a nekupuji skoro žádné "výrobky" (tyčinky, bonbony, oplatky a spol.). Když už přijde mlsná, koupím si většinou něco raw v bio potravinách nebo si dám ovoce. No, sem tam si dám vlastně i zákusek :-)

Před pěti lety jsem se přestěhovala na Moravu a jedna z věcí, která se mi tu líbí je, že lidé si hodně věcí pěstují doma, ve městech jsou o víkendu farmářské trhy a spousta věcí se dá sehnat "od sousedů". Začala jsem tu tedy znovu jíst domácí vejce, a když jsem tu na různých akcích viděla čerstvé ryby na grilu, dostala jsem na ní také chuť. Nejvíce mi ale stejně šmakují naše vlastní úlovky z rybolovu.


A jak to vidím do budoucna?
Pokud budeme zvířata chovat doma, rozhodně se nebráním tomu, abych zase začala maso jíst. Pokud na něj tedy dostanu chuť, klidně. Kdyby k tomu ale došlo, nebude to určitě víckrát, jak 2x do týdne. Mám pocit, že to už by bylo pro mě zatěžující. Samotné zabíjení, pokud je provedeno s náležitou úctou, mi tedy v podstatě až tak nevadí, moje důvody tkví ve špatném přístupu k přírodě a ve zbytečném plýtvání. Nechtěla jsem zkrátka nést kolektivní vinu, toť vše. Mimo jiné jsem také cítila, že maso z fast foodu nebo ze supermarketu je nabité energií, která mi neprospívá. Vida, tak jsem se k tomu přece jen dobrala! Takže až se mě zase příště někdo zeptá, proč nejím maso, mám konečně připravenou zcela pravdivou odpověď. :-)
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Intuice Intuice | E-mail | Web | 4. března 2015 v 14:04 | Reagovat

Zaujalo mne to hospodaření s jídlem v hotelu.

2 Kosma Kosma | Web | 3. května 2015 v 15:07 | Reagovat

Moc hezký, asi to máme hodně podobně - já maso jím, ale mnohem míň, než je běžné a většinou bio - od farmářů. Nejvíc mi vadí to vykořisťování zvířat a bezohlednost a krutost většinové společnosti: abysme si mohli dopřávat maso 3x denně, chováme se ke zvířatům jako ke strojům...Jo a zásadně nejím maso mláďat!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama