Všude dobře, doma nejlíp

21. října 2014 v 18:29 | Amálka |  > Domov a rodina
2008
Když jsem prožívala jedno z nejnáročnějších a zároveň nejplodnějších období svého života, uvědomila jsem si, jak málo stačí člověku ke štěstí. Pracovala jsem tenkrát daleko od domova u obrovské lodní společnosti a spolu s dalšími 908 zaměstnanci na palubě jsem plnila všechny nařízení, které se po mě vyžadovaly. K povinnostem patřil nejen stálý úsměv, kladení připravených otázek a odpovídání dle připravených standardů, ale také potlačení veškerých osobních emocí. Nesměli jsme nikdy onemocnět, zpozdit v nástupu do práce, vynechat požární cvičení. Člověk se postupně pod stálým tlakem stával čím dál více otupělým a přestával chápat, že všecko je jenom hra systému a začínal tupě opakovat vše, co se po něm chtělo. Perfektní splnění všech zásad mělo jisté výhody. Mohli jste dostat peněžní odměnu, veřejnou pochvalu, po práci jste mohli studovat cizí jazyky nebo si třeba udělat manažerský kurz. Časem jsem toho také využívala, ale prvních pár týdnů, než jsem se na nové prostředí příslušně adaptovala, bylo pro mě krušných.




Celý první měsíc jsem každý večer poslouchala srdceryvný pláč své spolubydlící z Indonésie. Přes den se chovala k zákazníkům jako ztělesněný anděl, aby dostala co nejvíce zpropitného a celé noci pak probděla v slzách. Nechtěla o ničem mluvit, ani pomoct, zlobila se na celý svět a trpěla častými úzkostmi. Požádala mě dokonce, abych zažádala o vlastní pokoj, ale já na lodi ještě pořádně nikoho neznala a neměla jsem čas to řešit. Jaké bylo moje překvapení, když jsem jednou přišla večer do kajuty a na stolku ležela moje oblíbená kniha roztrhaná na padrť. Na první pohled bylo znát, že to udělal člověk ve vzteku. Co jsem jí provedla tak zlého? Ptala jsem se sama sebe. Byla jsem z toho v šoku, zmatená a vůbec jsem nechápala, co se stalo. Proč? Pravý důvod jejího chování jsem pochopila až mnohem později. Tenkrát jsem si vůbec neuvědomovala, její chování nemá nic společného se mnou nebo s faktem, že jsem Evropanka, ona zkrátka bojovala za ten malý kousek soukromí, za svůj osobní prostor.

S KAMARÁKOU JINOU A NOVOU SPOLUBYDLÍCÍ CHONNY

Po nějaké době jsem již bydlela se skvělou holčinou z Thajska, Chonny se jmenovala. Bylo skvělé mít někoho, s kým jsem si mohla třeba hodinku po práci ještě popovídat nebo zajít do baru pro posádku, nicméně, nejraději jsem stejně těch pár hodin volna, bývala sama. Pochopila jsem, že něco jako svoboda tady v podstatě neexistuje, a často jsem zatlačovala slzy, když jsem seděla na WC a před dveřmi už stál další člověk. Za chvíli moje chvilka svobody skončí. Chvilka, kdy mě nikdo neposuzuje, nikdo nezkoumá můj výraz tváře nebo čistotu uniformy. Došlo mi, že pokud chce člověk v tomto systému dlouhodobě fungovat, musí se mu zkrátka absolutně poddat, uvěřit mu.

V NAŠÍ KAJUTĚ

Někdy jsem propadala schizofrenii a cítila se jako v románu George Orwella, kdy velkým bratrem byla lodní společnost, a každý můj projev individuality se stával hrdelním zločinem. Pamatuji si, že snad v každé místnosti na palubě, včetně našich kajut se nacházela TV, kde pravidelně celý měsíc běžel stejný program. Dopoledne běžela pohádka Ever After, před obědem krvavý snímek Hostel, který odpoledne navazoval druhým dílem, pak byla Noc v muzeu a k večeru August Rush, jehož začátek jsem nikdy nestihla. Bylo velmi depresivní každý den sledovat to samé. Příslušníci kapitánského můstku přišli na svůj oběd, vybrali si ze standardní nabídky - hovězí nebo vepřový steak, kuře, ryba či vegetariánský pokrm, a při jeho konzumaci sledovali, jak bohatí vrazi mučí své nevinné oběti. Častým opakováním se pro ně snímek stal až komickým, často ho komentovali, nebo se u něj smáli. Přišlo mi to nepřirozené a morbidní, a já si uvědomila, jak jsou ti lidi v místnosti zmanipulováni. Nechtělo se mi věřit, že by ani v koutku svojí duše nikdo z nich neměl podobné pocity jako já.

MOJE PRACOVIŠTĚ

Za nějakou dobu jsem si také svým způsobem do jisté míry zvykla, adaptovala se, protože jiná cesta vlastně ani nebyla. Říkala jsem si, že buď sbalím kufry a vzdám to, nebo zatnu zuby a s vypětím všech sil vydržím. Proč jsem sem vůbec jezdila, napadlo mě kolikrát. Pravý důvod, proč jsem vlastně zde, jsem dosud neznala, na tuto výpravu jsem se v podstatě vydala kvůli pocitu, že musím. Navenek by asi nikdo nepoznal, jak se doopravdy cítím, protože jsem působila dojmem perfektního zaměstnance. Šla jsem příkladem, dělala, co se po mě chtělo. Absolvovala jsem několik manažerských kurzů a někdy chodila po práci do místnosti s počítači, kde jsem si půjčovala sluchátka a CD s Irskou gaelštinou a učila se výslovnost základních slovíček. Někdy jsem trávila čas v baru pro posádku, dala si za 1 dolar místní Coronu s limetkou, jindy jsem zase vysedávala sama na palubě a mluvila k moři a jeho bytostem nebo si četla zakoupené knihy. Dny ubíhaly…


Když to vezmu zpětně, celý můj pobyt vlastně shrnují tři zásadní momenty. Prvním z nich byl krátký rozhovor v baru s naším černošským kuchařem. Jmenoval se Calixto a pocházel jako spousta dalších z Filipín. Pracoval pro lodní společnost celý život a své rodině, se kterou se viděl jednou ročně na dva měsíce, zajišťoval svou prací spokojený život v dostatku. Zatímco hrál se mnou domino, ujišťoval mě, že v jeho životě neuběhne minuta, kdy by si na ně nevzpomněl. Tento člověk, který prožíval něco jako dobrovolné otroctví, mi otevřel oči a já si uvědomila, jaké mám vlastně v životě štěstí.

JÁ, CALIXTO, JINA

Druhý hovor jsem vedla se svou spolubydlící z Thajska. Jednou večer si přála, abych jí vyprávěla o své zemi. Začala jsem tím, že pocházím z hlavního města, ale nikdy mi to ani nepřišlo. Jelikož moje rodina bydlí na kraji města, stačilo vždycky vyběhnout ven, projít dvě uličky a už jsem byla na poli. Pěkným údolím jsem se dostala až k Vltavě a když jsem vyrazila brzy ráno, někdy jsem nepotkala ani živáčka. Nemohla tomu vůbec uvěřit a dívala se na mě, jako bych spadla z jiné planety. Pověděla mi, že si vůbec neumí představit, že by za celý den nikoho nepotkala, a že u nich v Bangkoku připadá 5 lidí na m2. To byl zase nepředstavitelný fakt a malý šok pro mě. Když jsem jí vyprávěla o naší chalupě, kam se chci jednou odstěhovat nebo o jižních Čechách, kam jezdím k babičce, zdálo se jí, jako bych mluvila o ráji. Představa, že si mohu kdykoli o víkendu vzít bágl a jít, kam mě nohy ponesou, jí absolutně fascinovala. A pak řekla něco, na co jen tak nezapomenu. "Já mít možnosti jako ty, nikam bych nejela. Ani nevíš, jaké máš obrovské štěstí, že žiješ v takové zemi! Co já bych za to dala. Kdybych měla šanci dostat pracovní povolení, ihned se k Vám přestěhuji. Je to ale velmi daleko, a pokud nemám předem sehnanou práci, nemám v podstatě šanci." Usínala jsem ten večer s novým pocitem. Až do této chvíle jsem vlastně nevěděla, co všechno v životě mám a začala jsem si toho mnohem více vážit.

JA A CHONNY

FILM, KTERÝ MĚ OVLIVNIL Usmívající se
Jednoho dne jsem měla své odpolední volno v přístavu a vyrazila s několika dalšími na nákup do Walmartu. Měla jsem hodně peněz a neměla je za co utratit. Nyní se po dlouhé době naskytla možnost a tak jsem ji využila. V regálu s DVD jsem uviděla pár mých oblíbených titulů, které jsem už dlouho neviděla, a protože mě stále stejný program v televizi až depal, rozhodla jsem, že si ho zpříjemním a někdy po práci se podívám na vlastní film. Koupila jsem si tedy malý přehrávač DVD a pár filmů. Narazila jsem i na jeden nový koňský snímek s mou oblíbenou herečkou Alison Lohman, tak jsem měla obrovskou radost. Koňské filmy já od malička naprosto zbožňuju a mám snad všecky, co existují. No a tenhle ne. Po nákupu jsem se vrátila do kajuty, kde nikdo nebyl a vše hned zprovoznila. Lehla jsem si na svou palandu, otočila k sobě TV, nalila si sklenku právě koupeného Malibu s jablečným džusem, což je mimochodem skvělá kombinace a zvolila koňský snímek Flicka.

MALIBU - POSLEDNÍ ZÁCHRANA

Byla jsem natěšená jak malé dítě o Vánocích. Jakmile snímek začal, byla jsem od začátku do konce tak trošku v tranzu, nechala průchod svým emocím a pěkně si u něj zabulela. Je to fakt pravý americký doják s happy endem, to se musí nechat. Když se najednou na obrazovce objevily závěrečné titulky, přistihla jsem se s otevřenými ústy a chytla si je rukou. Ještě dlouho potom jsem seděla na posteli a hleděla do prázdna, poslouchajíc závěrečnou skladbu My little girl. Ne, že by byl snímek nějak extrémně výjimečný, ale v tu chvíli mi řekl přesně to, co jsem měla slyšet. Kladívko dopadlo přesně na hlavičku.

https://www.youtube.com/watch?v=DHGw5blw8Lw


V mysli jsem najednou měla úplně prázno, neexistovaly tam žádné nesmysly a zbytečnosti a mě bylo z čista jasna naprosto jasné, co v životě chci. Nejlepší na tom byl fakt, že vše bylo úplně jednoduše uskutečnitelné. Řešení mi leželo přímo u nohou a seděla v maličkaté kajutě. Začala jsem být příjemně vzrušená a nervózní. Chtělo se mi nad náhlým uvědoměním křičet a skákat radostí až do stropu. Vstala jsem a nevěděla jsem, jestli mám začít balit a běžet na letiště nebo co? Loď byla pořád v přístavu. Jak se odsud sakra dostanu?? Pak jsem se trošku uklidnila a začala přemýšlet. Vybavila jsem si poučku z managerského kurzu "v případě vážného důvodu, může zaměstnanec odjet domů, letenku hradí společnost". Okamžitě jsem šla do kanceláře nadřízeného a oznámila mu náhlou emergency, což byla v podstatě pravda. Hned v příštím přístavu, což bylo za 5 dní, jsem vyrazila domů a začala uskutečňovat svoje sny.

AGNIESZKA U NÁS DOMA

2009
Odstěhovala jsem se na chalupu, kde nikdo nechtěl bydlet, v podstatě na samotu. Pořídila jsem si koně, kočku "venkovní", vzala si od strejdy mládě korely, našla si obyčejnou práci v nejbližším městě a skoro celý rok plně prožívala svůj sen. Když jsem měla volno, trávila jsem co nejvíce času na zahradě, vařila jsem si hodně na ohni, sbírala venku bylinky, topila si dřevem, brnkala na kytaru, spala na peci, chodila po okolí, zkrátka byla jsem opravdu šťastná. Velmi jsem se s místním krajem a zejména svou zahradou sžila. Do deníčku jsem si tenkrát napsala, že nemám ani o čem snít, protože na co jen pomyslím, okamžitě se tu stává realitou. Časem jsem začala snít o vztahu a rodině, a i to se mi rázem zhmotnilo a já našla skvělého přítele. Byl ovšem z daleka…

JÁ S AGI LOUCE ZA DOMEM

2010
Protože věřím, že kvůli lásce se má obětovat vše, rozhodla jsem se svůj malý ráj opustit a odstěhovat se. Koně jsem si sebou vzít nemohla, ale prodej nepřicházel v úvahu. Zůstal v rodině, teď je u sestry v Praze, která s ní má opravdu úžasný vztah, kočička zůstala na chalupě a i když ji krmili sousedi, spávala pořád jedině u nás. Kdykoli jsem přijela zpět, okamžitě jsem ji měla za krkem, její věrnost mě dojímala. Asi za rok ji bohužel srazilo auto… V novém prostředí jsem se těžko adaptovala a upřímně se mi to nepovedlo dodnes. S přítelem jsme se po 3 letech rozešli, nicméně pracovní závazky mi zatím nedovolují se vrátit domů...

S MAJDOU ZA KRKEMUsmívající se

2014
Nyní, s novým přítelem ale sdílíme stejné sny a ve dvou se vždycky zhmotňuje lépe. Nebude to sice hned, ale déle než rok to také trvat nebude a stěhujeme se. Zpátky domů, na moji milovanou zahrádku. Všecko je asi tak, jak mělo být. Zase jsem natěšená jak malé děcko, ta čekačka vlastně není zase tak špatná. Alespoň mám prostor a čas pro snění a mohu si vše do podrobna naplánovat.V součastné chvili je můj obraz už natolik jasný a živý, že je v podstatě jen otázka času, kdy se projeví na materiální rovině...

HOME

MOJE NEJOBLÍBENĚJŠÍ MÍSTO NA SVĚTĚ :)

BETY NA PŘEDZAHRÁDCE
 

8 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Lubo Lubo | 24. října 2014 v 12:50 | Reagovat

Dobrý fotky!

2 Anchor Anchor | E-mail | Web | 27. října 2014 v 23:20 | Reagovat

Moc zajímavý příběh za sebou (a určitě i před sebou ;)) máš! :)

3 Amálka Amálka | Web | 29. října 2014 v 21:31 | Reagovat

[2]: Díky, taky doufám, že i před sebou :)

4 Intuice Intuice | E-mail | Web | 23. března 2015 v 21:54 | Reagovat

Moc zajímavé čtení. Jsi velká silná osobnost a máš toho hodně za sebou. A konečně Tě vidím na té peci! :-)

5 Amálka Amálka | Web | 24. března 2015 v 8:45 | Reagovat

[4]: Děkuji. Jj, na peci je dobře, vždycky tam cítím takové to pravé teplo domova a mám klid na duši.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama