Astrální cestování do budoucnosti

10. listopadu 2014 v 15:29 | Amálka |  > Deníček astrálního cestování a lucidních snů
11/14
Stála jsem před zrdcadlem a měla jsem na obličeji zvlášní barevnou hmotu. Začala jsem jí různě rozpatlávat, až se mi místo nosu vytvořil velký zobák asi jako ve filmu panna a netvor. Maska byla tak přesvědčivá, že jsem pojala pocit nereálnosti celé situace a náhle si uvědomila, že spím. Sen se mi nechtělo ovlivňovat ani měnit a situaci jsem raději hned využila k vycestování z těla. Měla jsem v plánu podívat se do blízké budoucnosti. Už se mi to v minulosti párkrát podařilo, viděla jsem dokonce podobu svých ještě nenarozených dětí a mluvila jednou se synem své sestry v dospělosti. Viděla jsem i jeho nově zařízený byt. Pokud to vše byla jen pravděpodobná projekce mojí mysli, mohu jedině zatleskat. Dost dobré! Tentokrát mě zajímalo, jak bude můj život vypadat cca za 5 let. Vše se ale odehrálo tak rychle, že jsem svou myšlenku nestačila plně realizovat a ocitla jsem se trochu jinde...


Nacházela jsem se v nějakém cizím pokoji a nic jsem neviděla. Sedla jsem si tedy hned na zem a začala se soustředit na detaily koberce, který jsem zároveň ohmatávala rukama. Postupně se začala vynořovat jeho sytě žlutá barva, a když jsem se rozhlédla kolem sebe, uviděla jsem prostornou místnost s modrými zdmi. Mimo mě tu byly další 2 osoby, nějakcí starší muži, ale nijak na mou přítomnost nereagovali. Na stěně proti mně jsem poznala naši rodinnou platistiku obličeje, která momentálně visí doma v Praze.

Jeden z mužů stál za mnou a nekomunikoval, druhý ležel na konci pokoje v bílé houpací síti. Ten mě zaujal více a když jsem se vydala směrem k němu, po levé straně ode mne jsem si všimla svého odrazu v zrcadle. Měla jsem pořád místo obličeje veliký ptačí zobák, zrovna jako ve snu, ale nevyděsilo mě to. Muž mě po chvíli také zaregistroval, ale zůstal v klidu. Byl velmi smutný, vypadal hodně nemocně. Jeho obličej byl bílý a vypadal tak nějak řídce. Kdybych ho měla k někomu přirovnat, tak k filmovému Bilbovi Pytlíkovi, pár měsíců po tom, co daroval Frodovi prsten. Jako by se rozkládal zaživa a přitom ještě dýchal. Muž mě stále ignoroval, jakoby neměl žádné emoce a rezignoval na celý život.

Už nevím proč, ale řekla jsem mu, že přicházím jako průvodce, abych mu pomohla. Nechtěla jsem ho asi nijak vystrašit a přála jsem si z celého srdce, aby mu bylo lépe. Jeho obličej mi připadal něčím trochu známý. On se na mě odevzdaně podíval, ztěžka vydechl a řekl, ať to zkusím poznat sama. Znovu jsem mu pohlédla do tváře a ihned jsem vše pochopila, jakoby to měl napsané ve tváři. Odpověděla jsem tedy "moc se trápíš, protože jsi někoho blízkého ztratil. Nedokážeš si představit, co si teď bez něj teď počneš. Mrzí Tě, žes mu nikdy neřekl, jak ho máš rád a jak je pro Tebe důležitý." Muž se na mě vážně podíval, koutky jeho úst se lehce nadzvedly a oči mu bezděčně zvlhly. Pak se znovu ponořil do sebe a řekl "ano, zemřel můj nejlepší přítel. Znali jsme se od dětství a celý život jsme společně pracovali." Muž vypadal vyhasle a prázdně, jakoby si téměř celý život nepřipouštěl své pocity a ty ho najednou plně ovládly. Nyní se mu zdálo, že už je na všechno pozdě. I na to, začít znovu žít.

Moje přání muži pomoci se začalo pomalu zhmotňovat. Představila jsem si, že z mých rukou a srdeční čakry vychází směrem k němu modrá, hřejivá energie lásky. Za chvíli se tak opravdu stalo a muž to pocítil. Jak jím energie procházela, jeho tělo i mysl se postupně uvolňovaly a tlak odcházel. Když ho modrá energie plně obklopila, vděčně se na mě podíval, měkce se usmál a tiše pronesl "děkuji Ti, málem jsem zapomněl..." Vypadalo to, jakoby si náhle něco uvědomil a možná mu také došlo, že není třeba trápit se minulotí, jelikož jeho přítel vše ví. Nejdůležitější bylo, co se odehrává teď a on v sobě v tu chvíli opět pocítil život.

Znovu jsem se rozhlédla po místnosti a přišlo mi to tam celkově nějak povědomé. Vlastně mě i napadlo, jestli muž není někdo z mé budoucí rodiny. Už už jsem se ho chtěla zeptat, odkud mají naši rodinnou plastiku, kterou nám vyrobila moje sestřenice jako dítě, ale najednou mě zaujal kalendář za mnou. Byl na něm napsaný rok 2074. Vzala jsem ho do rukou a zeptala jsem se obou mužů na datum. Oni mi rok kývnutím potvrdili a druhý muž mi dokonce řekl i přesné datum. Na to už si s jistotou nevzpomínám, ale tuším, že to byl 8. červen.

Poté jsem místo další aktivity začala přemýšlet a tak mě to vrátilo zpět do těla. Tato fáze byla ale pro mě zajímavá a pozoruhodná. Škoda, že tyto schopnosti zatím nezvládám i na fyzické úrovni! Jedním pohledem přečíst myšlenky a pocity ostatních lidí a svou energií umět zahřát kohokoli u duše, hmm... No a možná, že se stačí jen lépe dívat a své okolí více ho vnímat. Ve fázi byly mé myšlenky zrychlené, a tak možná proto to pro mne bylo jednodušší. Každopádně mě tento zážitek vedl k různým zajímavým zamyšlením.

V dalším astrálním pokusu jsem chtěla vyjít z bytu ven na dvůr a přitom jsem krásně zpívala, ale probral mě zvuk budíku. Mrzelo mě, že se musím vrátit, můj hlas zněl naprosto famózně, jakoby s ozvěnou. Když jsem se dobrovolně vrátila zpět do těla, abych vypla blbej budík, naštvala jsem se ještě víc. Zjistila jsem, že on ve skutečnosti ještě vůbec nezvonil a ve fázi jsem ho slyšela nejspíš proto, že mě napadlo, že by už zvonit měl. Za chvíli ale opravdu sám začal :-)
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama