Proč se dětem tolik lže?

6. prosince 2014 v 20:24 | Amálka |  > Moudra, nápady a jiné
Seděla jsem v kuchyni, jedla oběd a poslouchala, jak mamka mému dvouletému synovci vypráví pohádku. Vždycky mu ukázala obrázek v knize a vymýšlela si k tomu text podle sebe. On tam byl sice napsaný, ale pro někoho, kdo to opakuje už asi po stopadesáté, je zbytečný. Tyhle dětské knihy jsem už dlouho nepročítala a teprve nyní jsem si plně uvědomila, jaké hlouposti dětem vykládáme.


Nejvíc ze všeho mě ze židle nazvedlo povídání o krtečkovi a autíčku - zkráceně: "jednou si krteček vyhrabal svou hromádku ve městě a hrozně se mu zalíbila autíčka, kterými lidé jezdí. Zatoužil taky takové mít, ale něco mu říkalo, že je to jen pro člověka. A pak náhle uviděl, jak se na zadním sedadle veze spokojený pejsek a řekl si "Aha! Takže auta jsou i pro zvířátka!" Posbíral tedy různé náhradní díly, ale autíčko mu nejezdilo. Nakonec vše na radu zvířátek odnesl na místo, kde auta opravují a oni mu rádi pomohli a také nalili do auta benzín. Krteček byl konečně spokojený a v posledním obrázku jel ve svém novém autíčku, mávaje vdál." WTF? Pardón, ale tady nemohu být ani slušná. Už v ke konci jsem nevydržela a říkám "Mami, co mu to tu vykládáš za blbosti? Nemůžeš mu přece říkat, že lidé pracují a dávají věci zadarmo." A mamka na to automaticky: "vždyť je to jen pohádka, Klári. To nemůžeš tak brát. A náhodou, jinak se docela často snažím mu už říkat pravdu." Vykulila jsem nechápavě oči a tiše dedukovala: takže pohádky = lži? Proč? Vždyť se mohou vyprávět i hezké, poučné věci a přitom říkat pravdu, ne? Když si vzpomenu, jaké pohádky jsem měla jako malá nejradši já, tak to byly jednoznačně babičiny vymyšlené příběhy o zvířátkách. Nebylo tam nic nadpozemského ani magického, bylo to lehce pochopitelné vyprávění například o tom, jak si ptáčci stavěli hnízdo, jak si sysel dělal zásoby na zimu apod.

K večeru v televizi běžel Maxipes Fík a mamka na mě houkla "Klári, běž se dívat s Fandou, ono ho to samotného moc nebaví". Maxipsa jsem vždycky měla docela ráda, a protože už jsem večerníček neviděla sto let, šla jsem vedle, posadila si Fáňu na klín a u pohádky mu ještě dovysvětlovala děj, který byl asi takto: "Fík měl sen, že jede za svou kamarádkou do skautu, obklíčí ho indiáni, svážou ke kůlu a nakonec skončí Fík v řece a málem se utopí. Ostřílená skautka na kanoji ho ale nakonec zachrání." Fanda nejprve sen se zájmem sledoval, ale když Fíka začali pronásledovat indiáni a házet po něm šípy, pořád se na mě otáčel a nechápavě koukal. Když psa nakonec oblíčili a uvázali, najednou asi dvouletý Fáňa pochopil, co se děje a zničeho nic si začal zakrývat oči, brečet a křičet "vypnout, vypnout". Měl z toho skoro takový malý záchvat, úplně jsem se lekla. Snažila jsem se ho uklidnit slovy, že se to všecko pejskovi jen zdá a bude to v pořádku, ale nemělo to efekt. Později jsem to celé znovu probírala se sestrou a ta řekla něco, co mi pořád leží v hlavě... "No, jo, mě to taky dělá. Jakmile vidí nějaké násilí, hned pozná, že je to špatně a začne natahovat. Dávkuji mu to postupně, musí si zvykat, jak to na světě chodí." Na to jsem namítla, že je škoda, takhle ničit jeho schopnost, přirozeně poznat, co je dobré a co ne a ona mi na to odpověděla, že někdo ho té dětské nevinnosti přece zbavit musí, jinak by se nezařadil do společnosti. Achjo, je mi z toho smutno, co to těm našim dětem děláme? Víme, že je to špatně, ale zároveň v tom klidně pokračujeme... Za koho své děti vůbec máme? Proč na ně vlastně šišláme? ...není to spíš tak, že spoustu věcí bychom se měli učit my od nich?

Nemohla jsem na to pořád přestat myslet, takže když jsem druhý den vyrazila s kamarádkou na sklenku lambrusca, opět jsme toto téma rozvířily. Konkrétně jsme řešily jaké blbosti nám rodiče říkali, když jsme byly malé a jaký bordel nám tím v hlavě udělali. Mně například hodně dlouho taťka tvrdil, že metro řídí krteček. Samozřejmě jsem mu věřila, a proto jsem byla velmi překvapená, když jsem asi v 8 letech zjistila, že to není pravda. Na vlastní oči jsem viděla, jak za volantem seděl pán! Taťka mě však ještě na dalších pár let obalamutil tím, že to byla "metroškola" a krtečka jsem nemohla vidět, protože je moc malý. Nepřejte si vědět, jak moc jsem byla na taťku naštvaná, když jsem o pár let později ze sebe před spolužáky udělala totálního debila. Kamarádka mi zase vyprávěla, že chodila se svou tetou k takové malé kapličce panny Marie, kam spolu nosily květiny. Když se malá Terka zajímala, kdo je ta paní, za kterou chodí, teta jí na to řekla, že ona sedí na nebi na obláčku a ty květiny háže zpátky dolů lidem. Víc to prý nechtěla rozvádět a ani netušila, jaký guláš tím malé holčičce v hlavě udělala. Kamarádka říkala, že si to zkoušela mockrát představit, ale hlava jíto nebrala, protože nechápala smysl. No, vlastně to nepobrala dones. Proč rodiče dětem říkají věci, kterým sami nerozumí a jindy jim zase záměrně lžou?

Během jednoho dne stráveného se synovcem, jsem zkoušela spočítat, kolikrát se Fandovi během dne zalhalo a byla jsem vážně v škoku. Je to vlastně skoro pořád! Při oblékání, koupání, u jídla, při vyprávění...proč? Chceme si to usnadnit, protože si myslíme, že jsou děti hloupé a zatím to nechápou? Abychom se jednou nedivili na co všechno si vzpomenou! Mě se toho také poslední dobou vyplavilo, ani nemluvím. Dnes je to v této společnosti považováno za normál, stává se z toho běžný zvyk a to je špatně. Přijde mi to celé nějak zvrácené... Vysvětlí mi to někdo?

Tímto textem výše jsem ty lži vlastně jen tak nakousla, ještě jsem se totiž nedostala k tomu hlavnímu - nezmínila jsem se o našich tradičních českých svátcích! Lidé je slaví během celého roku a hodně z nich nezná vůbec jejich původ, význam ani neumí určit symboliku jednotlivých předmětů a pokrmů, který se v daný svátek užívají. Existují samozřejmě i lidé, kteří význam částečně nebo úplně znají, ale spousta z nich to zase neumí dětem vysvětlit tak, aby to pro ně bylo srozumitelné, přijatelné a hlavně pravdivé. Částečně je to dané tím, že spousta svátků je slavena i přesto, že už se dávno v jejich význam nevěří. Je to velká škoda, děti berou dospělé jako ty moudřejší, svůj vzor, od kterých se chtějí učit a jednou být jako oni a rodiče jim na oplátku lžou. No a z dětí nakonec skutečně vyrostou Ti samý dospělí a celé se to opakuje. Kdo tenhle začarovaný kruh zastaví? Jedině každý sám...

Otázka do diskuse - v čem Vám rodiče udělali mišmaš v hlavě, když jste byli malí? Hodláte svým dětem lhát také nebo budete říkat pravdu?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kosma Kosma | Web | 9. května 2015 v 19:33 | Reagovat

Rodiče mi nelhali (říkali mi pravdu úměrně věku) a já své dceři taky nelžu. I když jsem čekala její sestru, věděla, že ji mám celou dobu v břiše, a že tam roste, a že nakonec "vyleze ven". Říkám jí na rovinu, že jsem unavená, smutná - nepřetvařuji se před ní...Jiná věc jsou ty "kolektivní lži" typu dárky nosí Ježíšek - to by mě asi ostatní matky ukamenovaly, kdyby se jejich čtyřleté děti od mé dcery dozvěděly, jak to doopravdy chodí! :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama