Satia, ledová víla

17. prosince 2014 v 19:36 | Amálka |  > Chvilky poezie
Cestu neznaje, sváděl jsem boj sám se sebou,
když vichřice tvrdě a neúprosně tvořila dílo všech děl.

Jako zloděj vkrádal se do mysli zoufalý čin,
do bílé přikrývky své tělo zabalit, jako do peřin.
Po vteřině věčnosti v objetí smrti,
já spatřil světlo naděje, v jeskyni ticha.


Na kolena jsem klesl na místě posvátného klidu,
co ukradlo mou duši z moci beznaděje,
pak teplo lidského citu spatřil jsem v trhlině ledu
a múza promluvila beze slov.

Oči jako brána věčnosti,
kde dříme každý moment naší historie a každá vzpomínka,
Satia, navždy uvězněná v ledové kře,
čekajíc na den, kdy ji slunce vysvobodí.

Jednou chladná a bez emocí,
smrtonosná a nevinná,
jindy rodící se jasná hvězda,
jejíž třpit zahřeje u srdce.

A zde jsi, dívajíc se na mě z modrého mrazu,
pomalu přicházejíc k životu jako důkaz,
že i v ledu dřímá cit.

 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Anketa

Děláte v životě to, co Vás baví?

Ano
Půl na půl
Ne

Komentáře

1 Elis Elis | Web | 18. prosince 2014 v 16:12 | Reagovat

Krásná báseň, nemám slov i obrázek je moc hezký...

2 Amálka Amálka | Web | 18. prosince 2014 v 17:18 | Reagovat

[1]: ó děkuji:)

3 Gil Gil | Web | 24. dubna 2015 v 19:43 | Reagovat

Nádherná báseň♥ Moc se mi líbí to o posvátném klidu :-) Mám ráda Himálaje :-)
Tibeťané věří na nebeské ochranitelské víly, dákině, mají tam shromaždiště :-)

4 Andoriana Andoriana | E-mail | Web | 6. července 2015 v 21:18 | Reagovat

Při čtení jde mráz po zádech... Moc se mi to líbí, nevěděla jsem, že tu máš i nějaké básničky :)

5 Amálka Amálka | Web | 7. července 2015 v 13:47 | Reagovat

[4]: No, moc básniček tu nenajdeš. Jen občas něco písnu, když mě náhodou chvilkově osvítí :) Děkuji za pochvalu, Tvoje reakce mě potěšila.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama