Astrální cestování - r. 2075, Švýcarsko

20. ledna 2015 v 13:53 | Amálka |  > Deníček astrálního cestování a lucidních snů
1/15
Když jsem opustila tělo, vznášela jsem se v obrovské, obdélníkové, prázdné místnosti. Zdi byly bílé, ale třpitily se perleťově jako lastury a zblízka jsem na nich spatřila nenápadný vzorek, tvořený drobnými, nepravidelnými čárami. Nebylo poznat, co je strop a co zem a výška mezi nimi tvořila dobrých 20m. Protilehlé stěny se lišily barvou do červené či modré a kam jsem se podívala, vše bylo sterilně čisté. Pátrala jsem po nějakém otvoru či dveřích, ale nic, kromě červeného, kulatého poklopu, jsem nenašla. Netušila jsem, co se za ním skrývá, ale přemohla mě zvědavost a víko jsem s vypětím všech sil otevřela.


Čekala jsem všechno možné, ale v žádném případě jsem mě nenapadlo, že se ocitnu na skále, někde v přírodě, kousek od města. Dívala jsem se na výhled kolem a zprvu nádherná krajina zalitá sluncem se začala postupně měnit, jako ve zrychleném filmu. Oblohou pluly šedivé mraky, které zastínily slunce, lesy postupně řídly a nádhernou zelenou vystřídala tmavě šedo-hnědá barva bez života. Z úrodného kraje se během chvíle stala nehostinná pustina. Moji pozornost upoutal krátký ohňostroj v nedalekém městečku, tak jsem se tímto směrem rozlétla. Pode mnou na téměř čeném poli jsem viděla skupinku asi 4 lidí venčící malého pejska, vypadající jako čivava. Město bylo docela chudé, na pár ojetých vozech na parkovišti jsem si všimla poznávací značky začínající na CH (Švýcarsko).

Uprostřed města se konala nějaká slavnost, a když jsem míjela fast-foodový stánek, ulopila jsem z něj koblihu s bílo-růžovým krémem navrchu. Vypadala dost chemicky, přesto jsem si říkala, že ji ochutnám. Jakmile jsem se zakousla, ta pachuť mi úplně vyrazila dech. Byla určitě z prášku a krém plný barviv a umělých sladidel. Na nedalekém fotbalovém hřišti jsem ji vyhodila a zeptala se dobře vypadajícího kolemjdoucího pána, co se tu děje. Mohl mít tak kolem 60-ti let a mluvil se mnou zprvu velmi povýšeně, téměř arogantně. Vyzařovala z něj velká zloba na všecky lidi a okolní svět a jistý druh snobství. Vysvětlila jsem mu tedy, jak jsem se zde ocitla a popsala mu, co jsem viděla zvrchu ze skály. Pán mi nejprve nevěřil, ale když jsem mu předvedla, že umím létat, ihned zkrotl, obrátil a pověděl mi toto:

"Ano, ano, to co jste viděla.... za posledních 40 let to tu jde s krajinou a zemědělskou půdou velmi z kopce. Země ztrácí sílu, energii a její krása čím dál víc bledne. Dříve jsme si více jak polovinu plodin pěstovali sami, ale lidé odcházejí pracovat do měst a potřeby země necítí. Mladí už ani nepoznají, že zelenina a ovoce z obchodu postrádá jakoukoli chuť. Dnešní farmáři nepěstují své produkty s láskou, jde jen o obchod a na to, na co jsme dříve bývali tak hrdí se pomalu vytratilo. Každý se dnes stará jen sám o sebe! To málo plodin, co nedovážíme, pěstujeme hlavně ve skleníkách. Mívali jsme také hodně lesů, ale teď už téměř žádné dřevo nemáme. V současnosti se dokonce zhoršila kvalita vody a jsou v ohrožení i naše ryby!" povzdechl si pán. Zeptala jsem se ho tedy, jaký je vlastně rok a on mi pověděl, že 2075 a ještě smutně s povzdechem dodal: "jsme otroci ve vlastní zemi, pracujeme na prokukci zvenčí, kterou si tu draze kupujeme. Není to nesmyslné?" Na chvíli se odmlčel a nakonec řekl "pokud jste opravdu vylezla z toho časoprostorového krytu a nyní se vrátíte zpátky do minulosti, prosím, řekněte lidem, kam jejich rozhodnutí spějí."

Slíbila jsem, že jeho vzkaz vyřídím a než jsem se vrátila zpět, ještě jsem se prolétla nad městem a vrátila na skálu ke krytu. Jak jsem tam stála, napadlo mě, že zkusím obraz původní krásné krajiny vrátit zpět do původní podoby, jak mě to včera učila blonďatá dívka (viz. předešlý článek). Zadívala jsem se na pochmurné okolí a představovala si, jak se stromy a tráva začínají zelenat, slunko prosvítat skrz mraky, ale nic se nestalo. Achjo, musím tedy změnit taktiku, řekla jsem si. Zavřela jsem oči a vizualizovala si před sebou detailně živý obraz krajiny, jak jsem ho viděla původně. Zaměřila jsem se hlavně na pocitové vjemy. Vnímala jsem teplo slunečních paprsků na tváři, zpěv ptáků, cítila jsem svěžest a vůni vzduchu. Když jsem otevřela znovu oči, zrovna se rozednívalo a krajina byla ještě krásnější než jsem ji viděla původně. "Wow, to je nádhera!" vydechla jsem. Jak jsem se ale zadívala do dáli a kochala se výhledem, vrátilo mě to expresem zpátky do těla. No nic, taková začátečnická chyba! Nemohla jsem si ale pomoct:) Tento výlet ale stejně patřil jednoznačně k mým nejdelším vůbec, trval cca 18 minut, takže úspěch!

VÝHLED ZE SKLÁLY (tahle nějak to vypadalo:)

POZN. výše uvedený text prosím neberte jako dogma nebo něco co se na 100% stane, spíš jako varování před tím, co by se mohlo stát. V astrále můžeme vidět různé varianty budoucnosti, ale jestli se opravdu zhmotní závisí jen na našich momentálních myšlenkách a budoucích rozhodnutích.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Niky Niky | Web | 20. ledna 2015 v 16:01 | Reagovat

Zajímavé :D
Chtěla bych mít tvé sny, pokud jsem to dobře pochopila :D

2 Amálka Amálka | Web | 20. ledna 2015 v 16:41 | Reagovat

[1]: Jsou to v podstatě velmi živé sny, kdy je mysl zůstane bdělá a může tak částečně ovládat prostředí, které je srovnatelné s běžnou realitou. Člověk přitom vnímá i své tělo, jako by ho opravdu měl.

3 Elis Elis | Web | 21. ledna 2015 v 13:24 | Reagovat

Na astrální cestování věřím, něco jsem  o tom četla a něco i prožila,  moc krásně jsi to napsala...

4 Little (T)error Little (T)error | Web | 22. ledna 2015 v 19:23 | Reagovat

Doopravdy, první, co mě napadlo po přečtení tvého zážitku bylo, že bychom se měli poučit, že je to varování. Otázkou je, kdo z nás se doopravdy z toho poučí.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama