Astrální cestování ve dvou

19. ledna 2015 v 14:34 | Amálka |  > Deníček astrálního cestování a lucidních snů
1/15
Ráno jsem se skrz vědomý sen dostala ven z těla. Zprvu jsem nic neviděla, tak jsem si hned sedla na zem, začala ohmatávat okolní předměty a třít si ruce o sebe, aby se mi otevřel zrak. Jakmile jsem uviděla sytě zelenou barvu koberce, pokoj zalilo sluneční světlo a já dostala hroznou chuť se jít proletět. Vyběhla jsem vedle do místnosti, která byla mimochodem vystěhovaná, pak přes chodbu ven a jakmile jsem se ocitla na ulici, tak frr nahoru nad město. Byla to paráda, konečně volnost a čersvý ranní vzduch!


Když jsem minula poslední stavby, slétla jsem níž, abych se mohla kochat do fialova rozkvetlou loukou. Pode mnou právě projížděla skupinka cyklistů, a jak jsem se na ně zadívala, vůbec jsem zprvu nepostřehla, že se vedle mě objevila druhá osoba. Všimla jsem si teprve jejích blond vlasů, když mě míjela a zavolala jsem na ni. Zpomalila, usmála se a zeptala se, zda taky cestuju. Řekla jsem jí, že ano a jesli se k ní mohu přidat. Přikývla. Byla mi strašně povědomá, tak jsem vyzvídala, jestli náhodou krátce nepracovala asi tak před třemi lety na stejném místě, co já. Pověděla mi, že mám dobrého pamatováka a potvrdila, že se známe od vidění. Chtěla jsem pokračovat v pátrání po jejím původu, protože jsem si nemohla vybavit její jméno, ale ona ukázala rukou dopředu, kde se v dáli tyčil krásný hrad a zeptala se mě, jestli se tam s ní půjdu podívat.

"Ano, ráda, ale zpravidla dokážu být mimo tělo maximálně 15 minut, takže moc času tu s Tebou bohužel nestrávím" odpověděla jsem. "Achjo", povzdechla si dívka, "to já cestuji mnohem déle a většinou sama, škoda. Až se Ti začne okolí rozpadat, řekni mi, třeba Ti něco poradím." Jak jsme míjely takovou malou osadu, zavolala vzrušeně "počkej, tady se zastavme! To musíš vidět, je to tu nádherné!" Aniž bychom přistály, najednou jsme se ocitly rychlostí myšlenky v takové úzké uličce, kudy vedla pěšina mezi malebnými vesnickými domky. V okolních zahradách to hrálo barvami, které se vůbec nedají srovnat s těmi našimi, které běžně vnímáme očima. Jakobych je vnímala více smysly zároveň. Dívala jsem se na takový keřík a jeho listy, které byly neuvěřitelně úžasně syté, jako by byl zrovna začátek podzimu.

"Chceš něco ukázat?" zeptala se blonďatá dívka. Po mém přikývnutí přistoupila k růži a její sytě růžové květy změnila silou vůle na červené s fialovým žíháním. Pak se podívala i na ostatní květiny a ty se zbarvily zrovnatak. "Wow, to je tedy, vydechla jsem". "Takhle si tu můžeš vytvořit celý vlastní prostor, pokud budeš chtít." Dívenka byla neuvěřilelně akční a dřív, než jsem se vzpamatovala z nových zážitků, ukázala směrem nahoru na stráň a řekla - "nahoře je takový malý bazén, nepůjdeme se vykoupat?" Než jsem odpověděla, vyletěla nahoru. Já jsem svůj stav poměrně dost stabilizovala, tak jsem měla s letem vzhůru trošku potíže a bála jsem se, že spadnu dolů. Nakonec jsem se tam ale přecejen dostala a svlažila své tělo ve studené vodě. Bylo to hrozně příjemné a kousek odtud už byl konečně ten hrad.

Jakmile jsem se uvelebila na schůdkách, začala se dívka řehtat a voda kolem ní se rozbublinkovala, zrovna jako ve vířivce. "Zkus to taky" vybídla mě. Moc mi to nešlo a dívka mezitím silou své mysli vodu rozhoupala a ohodila mě vlnou. Byla to švanda a přála jsem si moc zůstat, ale jak na potvoru jsem zrovna ucítila, jak mě to táhne zpátky do těla. Možná to bylo právě tím, že jsem na to pomyslela. Stihla jsem se ještě rychle rozloučit slovy "Joj, já už musím..." a těsně předtím, než jsem ucítila svoje končetiny v posteli jsem viděla dívči zklamaný výraz a povzdechnutí se slovy "Achjo, zase tu zůstanu sama". Určitě chtěla, abych se ještě pokusila vrátit, ale já už další pokus nestíhala, protože mi za 10 minut měl zvonit budík. Snad někdy příště, na ten hrad mě to opravdu láká a doufám, že se spolu ještě uvidíme. Cestování ve dvou bylo to fajn a o dost zajímavější, než když cestuji sama. Celý zážitek trval cca 12 minut, což je na mě docela dobrý výkon:)

Možná někoho napadne, že bych se měla pokusit bývalou kolegyni najít, zážitky s ní porovnat a zjistit, jestli opovídají. Tato myšlenka mi sice také bleskla hlavou, ale nepovažuji to za podstatné. K čemu vlastně? Mnohem důležitější mi teď připadá zužitkování nových informací a brzký návrat zpět, abych se mohla přiučit se zase něco nového.

"Existuje vše, co považuješ za existující..."

 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Little (T)error Little (T)error | Web | 19. ledna 2015 v 20:07 | Reagovat

Úžasné zážitky z AC, to jen závidím.. já nic takového neumím, ale určitě by se mi líbilo to alespoň jednou zažít..;)

2 Amálka Amálka | Web | 19. ledna 2015 v 20:13 | Reagovat

[1]: Děkuji:) Věřím, že se to každý dokáže naučit, když opravdu chce...

3 Lotte Lotte | Web | 19. ledna 2015 v 20:26 | Reagovat

prekrasne.. :)

4 Petra Petra | 22. ledna 2015 v 12:34 | Reagovat

jé, takové zážitky bych taky moc chtěla! Mám s AC taky pár zkušeností, ale nedostanu se nikdy dál než pár metrů od těla. Nevíte někdo co s tím?

5 Amálka Amálka | Web | 23. ledna 2015 v 14:36 | Reagovat

[4]: Pravděpodobně máš v sobě ještě dost obav, které Ti brání dostat se někam, na co ještě nejsi připravená. Pokud ale vydržíš a budeš na tom pracovat, určitě se Ti to časem podaří. Hodně štěstí:)

6 Vendëa Lissësúl Vendëa Lissësúl | Web | 12. července 2015 v 21:58 | Reagovat

Jejky, já chci taky... Ale nejde mi to :(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama