Srpen 2015

Vzpomeň si - 5. část

31. srpna 2015 v 11:40 | Tomáš |  > Tomášovy povídky

Smáli jsme se a navzájem se předstihovali absurnějšími historkami. Už mě vůbec nic netrápilo a božsky jsem si vychutnával ten malý poklad v bratrově vaku. Pil jsem víno jako vodu, a když někdo z hostů začal zpívat, rád jsem se přidal. Hostinská tančila do rytmu písně. Nebyl to příliš svůdný pohled, ale bylo veselo. Uvolnil jsem se, a když šla kolem nás, chtil jsem ji za kozy a pokusil se o polibek. Bránila se, ale velice jemně. Brácha se mohl potrhat smíchy. Vzal džbán a jediným mocným hltem ho vypráznil.

"Přines další!" zahučel na obsluhu. Ta se v okamžiku vytrhla z mé náruče.
"A máte na zaplacení?" její veselý pohled se ve chvíli změnil v chladnou podezíravost. S úsměvem jsem přikývl a pohladil ji po odulé tváři. Nejistě odkráčela k výčepu. Asi jsme nevypadli moc důvěryhodně. Posadil jsem se zpátky ke stolu.
"Máme peněz, že bysme mohli koupit celou tuhle hospodu a ještě za všechny co jsou tady zaplatit útratu" špitl jsem bratrovi. Spiklenecky se ušklíbl.

Vzpomeň si - 4. část

30. srpna 2015 v 11:45 | Tomáš |  > Tomášovy povídky

Protloukali jsme se davy křičících lidí ve špinavých ulicích tohoto města. Prodavači na nás pokřikovali a nabízeli své zboží. Snažil jsem se vypadat jako můj bratr. Nevšímat si jich, neohlížet se, jít odhodlaně kupředu, jakoby jsme měli nějaký cíl. Ale kam to vlastně jdeme? Nemyslet! Už na to nemyslet! Držel jsem se bratrova stínu. Zrak sklopený k zemi, abych se nemusel dívat do očí těchto nevinných lidí. Aby mi jejich pohled nepřipomínal co jsem provedl. Bratr kráčel dál. Zdálo se mi, že se před ním lidé rozestupují. Kde se v něm bere ta jistota, to sebebědomí? Já si připadal jako ten nejposlednější. Úplně sám. Sám se svou vraždou.

Prošli jsme hlučným tržištěm. Ani jednou jsem se neohlédl, ani jednou se nepodíval do strany. Cestou jsem narážel do mnoha lidí, ale nezmohl jsem se ani na omluvu. Stále jsem se díval k zemi a chladný pot mi připomínal, že mě všichni pozorují. Bratr se zastavil u jedné z hospod. Počkal až k němu dojdu. Už ani bratrovi se nedokážu podívat do očí.

Krátké zamyšlení nad dnešní situací

29. srpna 2015 v 9:54 | Amálka |  > Moudra, nápady a jiné
Krátká ukázka ze starého českého filmu Jan Hus, věrně odráží i dnešní poměry. Lidé se mění, ale situace ne. Naši předci často za pravdu umírali a na nás je si uvědomit morální závazek, který k nim máme. Proč tak rychle zapomínáme? Mlčíme a často se raději přidáváme se k většině, protože je to snažší cesta. Nemusíme tolik přemýšlet. Nechápu, proč jsou lidé všeobecně tak zdechlí a situace řeší, až když jim opravdu teče do bot :-( To ale může být už pozdě...


Vzpomeň si - 3. část

29. srpna 2015 v 5:43 | Tomáš |  > Tomášovy povídky

Chodba končila v kuchyni. Žena, co vařila jídlo se vyděšeně otočila od ohně. Holčička, hrající si v koutě se vrhla do její náruče. Bratr ji oknem nemohl vidět. Ale nebyly tu samy, jak jsme si původně mysleli. Na lavici odpočíval starší muž, nejspíš otec tě ženy nebo její tchán. Bratr pohotově přiskočil k lavici a položil svou čepel na staříkovo hrdlo. Byl to pro ně takový šok, že nedokázali ze sebe vydat ani hlásku. Jen strach, překvapení se leskly v jejich očích.

Napřáhl jsem nůž proji jejímu srdci a zakřičel na ni: "Dej sem prachy, ty kurvo! Dělej!'
Ruka se mi třásla a špička nože kroužila kolem jejího hrudníku. Malá začala plakat. Schovávala obličej v mámině sukni a celá se třásla. Měla strach a nechápala, co se děje. Ale co byl její strach proti tomu mému. Uvnitř jsem se absolutně rozsypal. Nemohl jsem uvěřit, co to vlastně dělám. Podíval jsem se na bratra. Klečel na tom dědkovi a tiskl mu ostří na ohryzek. po krku mu stékaly první krůpěje krve.

Jíte radši doma nebo venku?

28. srpna 2015 v 17:18 | Amálka |  > Amálka za plotnou
Protože máme na zahradě hodně čerstvého ovoce a zeleniny, celé léto doslova ujíždím na cuketě, paprice a rajčátkách. V domě se vyskytuji zřídka, protože mám neustálou práci s oďobáváním všech možných plodů. Támhle žluté rajčátko, tady zase meruňka nebo jablíčko. Už se moc těším, až bude příští rok domácí okurka a salát. Svým pobytem venku si v podstatě kompenzuji dlouhodobý, těžký absťák, kterým jsem trpěla 6 let, zavřená mezi čtyřmi stěnami na bytě. Na zahradě jsem téměř permanentně a přítel jakbysmet.

Ráno si dáme na zápraží čajík, kde kterému nám 3x do týdne doveze pojízdná pekárna snídani až pod nos (staví přímo před barákem), a když nejdeme do práce, tak i tu obědváme. Jak padne noc, rozžhavíme gril a otevřeme si lahváčka Starobrna. Je to naprostý veget a musím se oklepat při představě bagetáren, pizz go-home či hladových oken, které jsme ve městě občas vymetali, když nebyl po práci čas vaření. Grilujeme, povídáme si a díváme se na hvězdy. Nevěřili byste, jak vynikající je obyčejný opečený chleba, extrémně počesnekovaný s troškou máslíčka navrchu, o bramborách z uhlíků ani nemluvě. A když je někdy hodně jasno, naštelujeme hvězdářský dalekohled a pozorujeme měsíc. Jsou v něm vidět hory, veliké krátery i americká vlajka :-D

Vzpomeň si - 2. část

28. srpna 2015 v 5:52 | Tomáš |  > Tomášovy povídky

Pomalu jsme vstali a opustili konejšivý stín palmového lesíka. Zamířili jsme k nedalekým kamenným stavením. Bratr se cestou několikrát rozhlédl, ab se ujistil, že jsme v těch několika lidech postávajících kolem, nevzbudili žádný zájem. Byli jsme v tomto kraji cizinci a zvykli jsme si na zkoumavé pohledy domorodců. Ale ani pasák koz, ženoucí své stádo těsně kolem nás, ani žena u studny si nás nevšímaly. Snažili jsme se nenápadně dostat k zadní zdi "našeho" domu.

Když jsme zmizeli všem z dohledu, přikrčil jsem se a bratr si stoupl na má záda. Oknem ve zdi se pokoušel zjistit situaci v domě.
"Je to dobrý." Ta ženská vaří nejspíš oběd a tu malou jsem tam neviděl. Tím líp pro nás."
Byl jsem nervózní. Šíleně. Ještě že tam není ta holka. Okrást někoho, kdo na tom sám není zrovna nejlíp, se mi zrovna nezamlouvalo, ale když už jsme byli tak blízko, nedalo se couvnout. Bratr vyndal spoza opasku nůž. Podíval se na mě. Asi cítil můj strach.
"Musíme je vystrašit. Pořádně! Chápeš?"
Vyděšeně jsem přikývl. Až teď mi pomalu docházelo, do čeho se to vlastně ženeme. Kdybych tak mohl...utekl bych nejkratší cestou odsud. Co když se něco stane? Co když to nevyjde tak, jak brácha plánuje? Ale on si byl jistý. Podíval se, jestli před vchodovými dveřmi nikdo nestojí. Nikdo tam nebyl. Śkoda. To by nás mohlo ještě zachránit. Měl jsem větší a větší strach.
"Připrav si nůž!" otočil se na mě "a neposer to! Nesmíš na sobě dát znát, že se bojíš." Mával mi přitom čepelí před obličejem.

Vzpomeň si - 1. část

27. srpna 2015 v 14:25 | Tomáš |  > Tomášovy povídky

Ono království je jako pastýř
jež má stero ovec.
Jedna pak pobloudila
ta z nich největší
opustil on devět a devadesát
a tu hledal až nalezl.
I znavil se
a jí pravil:
tebe více než jich devět a devadesát miluji.

Seděli jsme s bratrem v malém háji fíkovníků. Slunce pálilo a my se krčili ve sporém stínu žloutnoucího listí. Mlčeli jsme. Nervózně jsem brouzdal prstem v písku.
"Tak co?" udeřil znovu bratr. On se již rozhodl. Takový byl vždycky. Jakmile se pro něco odhodlal, nepřipustil žádné pochybnosti. Ničemu a nikomu nedovolil, aby ho zvyklal. I teď věděl, že do toho půjdu s ním. A já tu vedle něj měl pocit, že nemám na vybranou. Jakoby jeho chladný pohled uzavřel všechna zadní vrátka.
"Já nevím! Tohle se mi zdá moc. Vždycky jsme to nějak zvládli" řekl jsem. Neznělo to vůbec přesvědčivě. Teď jsme na tom byly opravdu špatně. Vlastně nejhůř, co si pamatuji. Neměli jsme kam jít, neměli jsme nic a před námi byla ještě dlouhá cesta do kamenolomu, kde jsme měli pracovat.

Pár slov k další povídce "Vzpomeň si"

26. srpna 2015 v 20:23 | Amálka |  > Tomášovy povídky
První povídka je za námi a další, poslední Tomův příběh s názvem "Vzpomeň si..." Vás brzy čeká. Oproti "Váze plné slunečnic" je o poznání napínavější, až lehce hororový a ke konci celkem silně křesťansky laděný. Není to čtení pro každého. Slibuji ale, že pokud vytrváte a přečtete ho celý, něco si z něj jistě odnesete a naskytne se Vám možnost vcítit se do krutých životních situací. Do takových situací, do kterých byste se v dnešní moderní době určitě nedostali. Je to příběh o vině a odpuštění, o lidské krutosti, strachu a bolesti, ale i o naději a víře v boha. Jinak děkuji všem, kteří četli "Vázu plnou slunečnic", velmi mě to těší a věřím, že to dělá radost i Tomovi, ať už je kdekoli.



Váza plná slunečnic - 8. část

26. srpna 2015 v 6:55 | Tomáš |  > Tomášovy povídky

"Milovaný Theo,
chtěl bych Ti říct, že když píši tyto řádky, jsem dokonale klidný a vyrovnaný. Zdá se mi, že jsem takovýhle klid snad ještě nezažil. Vše, co ti chci sdělit, jsem dokonale promyslel a není to výplod mé šílené mysli. Jde spíše o jakési pochopení, porozumnění. V poslední době jsem trpěl krutými halucinacemi a bludy. Jakoby se celý svět spiknul proti mé osobě. V noci ke mně chodili mí známí a vraždili mě. Bál jsem se vyjít ven, na zahradu našeho ústavu. Všechny jsem podezříval. Ale co bylo nejhorší - má inspirace, síla, co mě vedla k malování, znenadání zmizela. Cítil jsem se jako prázdný obal, jako vykousaná slupka ovoce. Všechno ztratilo cenu a zbylo jen zoufalství. Jak víš, nikdy jsem se příliš nestaral o to, kdy a jak zemřu, ale toto období se zdálo být nesnesitelné. Mé šílenství se stupňovalo až do bodu, kdy jsem ztratil jakoukoli představu o realitě. A v tomto vrcholu, v crescendu, ke mně přišel znenadání tento klid...

Nevidím ve snech do tváří

25. srpna 2015 v 18:27 | Amálka |  > Deníček astrálního cestování a lucidních snů
O víkendu jsem na jedné fcb skupině narazila na zajímavý "snový problém", tak jsem se rozhodla ho rozlousknout. Posléze mě napadlo, že by to samé mohlo trápit i někoho dalšího, tak jsem si řekla, že o tom napíšu článek. Vždycky, když interpretuji sny, postupuji podle návodu, který jsem tu na blogu zveřejnila. Sen si nejdřív přečtu, uvědomím si klíčová slova a pospojuji si souvislosti. Následně pracuji se snářem a svou intuicí. Zpočátku jsem často mívala obavy, že budu s výkladem pro někoho cizího úplně mimo, ale poslední dobou se neustále ujišťuji, že je to takřka nemožné. Sny promlouvají vždycky naprosto logicky a ke každému stejně, prostřednictvím symbolů, jejichž význam zůstává neměnný po celá tisíciletí.

"Vědět něco může každý blbec. Klíč je v tom chápat" Albert Einstein