Úvod do rubriky Tomášovy povídky

18. srpna 2015 v 16:49 | Amálka |  > Tomášovy povídky
Můj bratranec Tom byl jen o pár let starší než já a měli jsme k sobě už od malička dost blízko. Vždycky, když jsem ho přijela navštívit, zabrnkal mi na svou oprýskanou kytaru nějakou skladbu od Nirvany či Metalicy a bavil mě svými vtipnými komiksy. Ještě mu nebylo ani osmnáct, když začal opravdu nádherně malovat a psát. V roce 2002 mi s mírnými obavami poslal dvě ze svých prvních povídek, a když jsem reagovala s nadšením, odepsal mi:


5.10. 2002 - 15:40
"Čau Klárinko,
Tvůj e-mail mě velmi potěšil,
a rozpolcenost mou na čas vyřešil.
Nevěděl jsem jestli mám psát dál,
nebo bude lepší abych to už vzdal.
Po tvé zprávě však pokračovat budu,
doufám jen, že nebudu psát nudu.
Nudy-té mám v práci dost,
psaním zaháním svou zlost.
Brzy poslu další zprávu,
psát či nepsat - nelámat si hlavu!
Měj se krásně a tví bližní taky,
zdraví Tomas pa pa
páky..."

Další povídku mi ale už nikdy neposlal. Věděla jsem, že píše dál, ale krom obrazů, které občas někomu daroval, si vše nechával pro sebe. Bál se, že není dost dobrý. Však mu to také do hlavy vtloukali od malička! Jeho talentu si všimli mnozí. Snad všichni, kromě vlastní rodiny. Přišly mu i nabídky na uspořádání výstavy, ale Tomáš je k údivu všech odmítl. Vždy tvrdil, že každý velký umělec se proslavil posmrtně. Netoužil po slávě, ani po uznání, ale ze všeho nejvíc si přál pochopení od svých nejbližších. Toho se mu však nikdy nedostalo. Vždy byl černou ovcí rodiny. Dnes je ostudou, o které se nemluví. Vědomí, že vím, co se nevyhnutelně blíží a není v mých silách tomu zabránit, mě vždy bolelo. Tomáš mi jednou slíbil, že než navždy z tohoto světa zmizí, veškerou svou tvorbu mi předá a já ji vydám. To se však nikdy nestalo. Nedokáži slovy popsat, jak mě mrzí, že celý jeho odkaz byl jednoduše smazán nebo vyhozen spolu se starým počítačem. Je taky dost možné, že leží kdesi na půdě a usazuje se na něm prach. Kdo ví... Možná se na to někdy strýce nebo tety zeptám.

Už je to více než čtyři roky, co nás Tomáš opustil a já vím, že jeho duše stále bloudí v astrále. Občas ho potkám při astrálním cestování a zdá se, že neustále žije ve své iluzi a vůbec si nepřipouští, co udělal. Pevně věřím, že publikováním jeho dvou povídek možná najde vytoužený klid, skrze Vaše pochopení či motlitbu, kterou mu pošlete. Na sklonku života trpěl schizofrenií a problémy řešil alkoholem. Byla to ale čistá duše, příliš citlivá pro tento svět. Mám pocit, že povídku "Váza plná slunečnic", kterou zde budu publikovat jako první, psal z větší části o sobě, než o Vincentovi Van Goghovi.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Andoriana Andoriana | E-mail | Web | 18. září 2015 v 11:46 | Reagovat

Páni... To je krásné. Hrozně mi to připomíná naši rodinou tragédii.
Můj strýček Michal, kterého jsem nikdy nepoznala, také dobrovolně opustil tenhle svět. Všichni mi říkají, jak jsem mu podobná - vzhledem i výtvarným nadáním. Zrovna nedávno jsem uklízela a našla jsem bednu plnou starých zápisníků. Jak jsem později zjistila, byly to deníky mojí babičky, staré sešity a povídky, které psala. A mezi nimi tam ležela taková nenápadná knížečka v šedém obalu. Když jsem ji otevřela zjistila jsem, že je plná obrázků, básniček a písniček - jak jsem pochopila, patřila právě strýčkovi. Ještě jsem ji neprolistovala celou, ale je to zvláštní pocit, držet v ruce takovou vzpomínku.

2 Amálka Amálka | Web | 18. září 2015 v 16:36 | Reagovat

[1]: Máš pravdu, je to zvláštní pocit. Když po sobě člověk něco takového zanechá, zanechá s tím i kousek sebe. Děkuji za pěkný komentář.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama