Váza plná slunečnic - 1. část

18. srpna 2015 v 17:44 | Tomáš |  > Tomášovy povídky
VINCENTOVI

Mne hluboce dnes dojal příběh Tvůj,
jak nepochopen žil jsi v bídě světa,
vždy odevzdaně snášels osud svůj -
a síla lásky Tvé se ničím měřit nedá,
Vincente...

Z Tvých živých obrazů chce duše vykřičet
tu žhavou lásku svou, tu žízeň po životě,
Tvé duše citlivé však nebyl hoden svět -
jen Bohu patřila, vždy snila o čistotě,
Vincente...

Své velké nadání jsi ve svém srdci měl,
tím sytil jsi svůj hlad, tím naplnil jsi svět
a jenom bratr Tvůj, jen ten Ti rozumněl -
Ty věčným jsi se stal,
jak slunečnicí květ,
Vincente.
Ahínsa

Louka voněla létem. Kráčel jsem po cestě vinoucí se podél polí, lesknoucí se zlatem klasů. Pohlédl jsem na nebe. Na horizontu putovalo slunce k modravým vrcholkům kopců a mraky se dokonale stáčely kolem toho zlatého kotouče, jako ovce kolem pastýře. Měnily svou barvu podle toho, jak se vzdalovaly slunečním paprskům. Od čistě zlaté, přes rudě-oranžovou barvu červánků k modré až temně modré, někdy až do fialové barvy, jakoby ten největší malíř malířů položil svou paletu na oblohu a přitom na ní dál míchal barvy pro svůj obraz. Cesta se kroutila, a já přeskakoval zlatobílé kameny lesknoucí se ve slunečním svitu. Kolem mne míjely stromy, bzučící rojem včel, létajících z květu na květ a v jejich písni bylo něco sladkého z medu, který slibovaly. Musel jsem si potichu zpívat s nimy a vychutnávat krásu onoho dne. Cítil jsem, jak sluneční jazyky kouzlí kapky potu na mém čele. Má košile byla prosáklá vlhkostí a záda se prohýbala pod malířským stojanem. V brašně jsem nesl ještě několik pláten a sadu štětců, které mi laskavě zakoupil jeden šlechetný člověk v Paříži.


Kam se ale Paříž hrabe na tu krásu venkova kolem. Pole voní zemí, ze které vše povstává. Vše, co má cenu, klíčí v této půdě, na které prostý lid ohýbá svůj hřbet. Vše krásné a vše důležité se zrcadlí v očích těchto lidí. Lidi, co neznají ruch přeplněných pařížských ulic. Co neznají pohrdavé pohledy městské smetánky ani zoufalé naléhání vychrtlých kurtizán. Vyděděnců společnosti, které "civilizovaná" společnost dohnala k tomu, že nabízejí svou vagínu za mrzký peníz, ale přitom nezanevřou na krásy života, jako ti bohatí, kteří bohatnou na úkor druhých. Ó, jak ti se stávají tupí a bezcitní. Mají vše a přitom vše ztratili. Kde jsou jejich sny, kde je jejich vnímání krásy. Dokud člověk nepoznal co je utrpení, jak může ocenit krásu života? Úsměv, co nezná bolest, je jen falešná křeč na tváři, skrývající prázdnotu duše. Nemám nic, a přece neustále vše nacházím.

Tělo sýpalo pod vroucím klimatem zdejšího podnebí, ale nohy dál a jistě kráčely k vesničce na okraji lesa. Jakoby je vedlo něco mimo mě, něco, co jsem nemohl ovládat, něco, co jsem tak intenzivně zažíval při malování. Jak jsem tak dál pokračoval tou čarokrásnou krajinou, každou chvíli jsem ze své lahve připíjel každé divizně kolem cesty, každému vlčímu máku, co upoutal mou pozornost. Celé té nádheře kolem sebe bylo třeba připít, prostě nějak ji oslavit. Cítil jsem takovou nevýslovnou radost. Takové štěstí a vděčnost za svůj život. Za to, že jsem a můžu dýchat, chodit a dívat se na toto Stvoření. Až se mi ruce chvěly, jak chtěly zachytit ten okamžik. Ten okamžik, co právě nastal. Jak slunce září skrz šedavou modř dalekých lesů, které vrhají temné stíny na zlatavá obilná pole a zelené vinice. Musel jsem mít na plátně toho vinaře, kterého jsem z dálky míjel. Toho nádherného muže, co se se slaměným kloboukem sklání nad namodralými kuličkami vína. Co tak pečlivě sleduje každý odstín své úrody. Muže, kterého ani vraždící letní slunce nezastaví před tím, aby zkontroloval svou zelenou školku. Své děti, svou jedinou možnost obživy v tomto kraji. Svůj jediný poklad. I tomuto muži jsem připíjel. I jemu jsem byl vděčný za to co vidím a zažívám. Neměl jsem s ním nic společného, ani si nevšiml, že jdu kolem, ale hluboce zasáhl mé srdce, a jeho obraz v něm zůstane navždy.

Musím si rychle koupit barvy. Nesmím otálet. Ten západ slunce nepočká, ani vinař, ani barvy lesa tu nebudou navždy. Chci to zachytit teď hned. Dívám se na otepi slámy. Jak magicky září v té nadcházející noci. Kdy se slunce a měsíc setkávají. V momentě, kdy je všechno možné. Kdy je to možné okamžitě. Kdy je možno život chytit téměř do dlaní. Chci namalovat to zlato v odstínu rudé, oranžové a zelené. Je tam všechno. Stačí se jen dívat. Připíjím slámě v božském západu slunce.

Jsem opilý. Ano, přiznávám. Jsem spitý na mol. Ale jak jinak pocítit tu krásu, jak jinak ji oslavit než tomu všemu znovu a znovu připijet. Jak tě miluji, krajino. Krajino, při východu slunce, když se probouzíš z temnoty noci. Kdy se bílá mlha vznáší nad loukou a nevinné květy všech barev se obrací k východu, aby uvítaly slunce. Miluji Tě krajino, když jdeš spát, když na vše dopadá tichá tma a na obloze se rozzáří tisíce diamantů, tisíc drobných perel, co se rozsypaly královně noci z přetrženého náhrdelníku. Chtěl bych to vykřičet do celého světa. Chtěl bych, aby všichni slavili se mnou. Ale mají mne za blázna. Za mazala, co maluje, co není. Možná proto piji. Ale já to zažívám. Ano, je to tady a já to musím nějak zachytit. Všechnu tu pestrost, tu vznešenost. Ne, nikdy to nebude dokonalé. Ne, nikdy na plátno nepřenesu život, ale něco... Něco mě žene, něco šíleného to chce. Chce to mě. Nejde se tomu vzepřít. Když se o to pokusím, zblázním se úplně. Nemohu odolat, nejde to. Život je tak krásný a zároveň je to ta největší bída. A to vše musím zachytit na plátno. Ano, musí tam být vše. Nic nesmí být opomenuto. Život není jako antická socha. Vyrýsované tělo, nádherné svaly a vítězný úsměv na rtech. Život je také utrpení. Bída v blátě a špíně. Nouze a hlad. A potom opět radost a štěstí. Ale jedno bez druhého nelze poznat. Možná proto jsem nepochopen. Nejlepší by bylo přestat se pokoušet o své trapné malby. Ale já musím! To je výkřik ze tmy. Jakoby slunce a měsíc křičely - namaluj nás. Namaluj nás tak, jak nás vidíš ty.

Kamenitá cesta se stáčí k malé vesničce. Tam budu malovat. Tam budu, dokud vše nezachytím na plátno. Dokud nebudu spokojen. Ne! Nikdy nebudeš spokojen. Nikdy to nebude takové jak má být. Nikdy se ti nepodaří zachytit to tak jak je. Nemůžeš na paletě stvořit nový život. Tak proč vlastně musím malovat? Proč tolik utrpení, když to nikdy není ono. Když to nikdy nikdo neocení. Možná bratr. Možná jen ze soucitu? Zase piji. Láhev je skoro prázná. Můj pohled je rozmazaný, ale o to krásnější. Jedna barva splývá s druhou. Musí na mě být strašný pohled. Jak se potácím. Cesta mi není dost široká. Ty domy. Ty nádherné prosté venkovské domy. Musím je také mít. Musím si koupit barvy...

...
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Elis Elis | Web | 18. srpna 2015 v 20:05 | Reagovat

Moc krásné, měl poetickou duši, je to smutné že odešel předčasně, ale osud si nevybíráme, někdo má složitý život, lidí dovedou být zlý, někdo to neunese...

Pokračování "Láska s příchutí moře" bude po prázdninách, tam jsem to špatně napsala, omlouvám se, chybí tam slovíčko "dočasně", ten příběh je dost dlouhý, přerušila jsem ho stejně jako "Milostné rošády"… holky, které pravidelně chodili příběhy číst jsou na dovolených atd. a přišly by o hodně kapitol, na prázdniny jsem dala nový příběh...

2 Zita Zita | Web | 19. srpna 2015 v 10:23 | Reagovat

Omlouvám se, nemám momentálně kvůli problémům u nás doma sílu číst, respektive čtu a nemohu se soustředit.

Hezký poněkud chladný den.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama