Váza plná slunečnic - 2. část

20. srpna 2015 v 9:42 | Tomáš |  > Tomášovy povídky

"To byl zase den, to ti teda řeknu. Ta ženská, z tý samoty u lesa, je zase těhotná. Ty to snad musí dělat pořád, jako králíci. Zajímalo by mě, jak ty haranty chce tady uživit. Dneska tu byla a koupila si půlku bochníku. Pro sedm dětí. Ty lidi vážně nemají rozum. Bydlí u nich ten malíř... no ten, jak přijel minulý týden. Jak se jmenoval? Byl si tu kupovat barvy. Docela pěkně oblečený, takový vysoký. Jo. Gauguin. No, tak ten tam s nima teď je. Oni to snad dělají všichni tři dohrmomady. Je to děvka. Jen se podívej, jak chodí po vsi. Jak se nosí. A přitom kozy do půl těla, vytahaný od sedmi děcek a teď jí roste zase břicho. Zajímalo by mě, jaký tam provozují orgie. No, moc toho nenakupují. A přitom by se řeklo: slušnej člověk z města, elegantní a umělec. A žije s tímhle odpadem. No jo, všichni měšťáci jsou zkažený.

Jo, a to ti musím říct. Dnes za nimi přijel další. Je to hroznej zjev. Tamten aspon vypadá, ale tohle. Kdybys ho viděl! Vešel do obchodu, no vešel. Spíš jen otevřel dveře a pak sem spadnul. Normálně se mu podlomily kolena. Když se sebral a pořádně postavil, mohla jsem si ho líp prohlídnout. Teda, takovýho šupáka jsem dlouho neviděla. Starý špinavý sako, roztrhaný kalhoty. Zarostlej, vousy žlutý od cigaret. Prostě humus. A jak smrděl chlastem. On snad vůbec nejedl, protože byl vychrtelj jako lunt. Opřel se o náš pult, a že prej jestli mám nějaký barvy. No, tak mu říkám, že jako jo. No, musela jsem v sobě hodně dusit smích. Vypadal jako šílenec. Ty voči. Úplně krvavý. Vypadal směšně, jak byl natřískanej, ale šel z něj i docela strach.


Tak jsem mu ukázala, co jsme měli na skladě. Ty drahý, co si koupil ten Gauguin, jsem ani nevyndavala. No, měl bys vidět jak je zkoumal. Na všechno se vyptával. Co jsem mu měla říkat? Barvy jako barvy. Žlutá je žulutá. Ale, co on mlel za nesmysly? Nakonec jsem mu řekla, že prostě jiný barvy nemáme, tak jestli nějaký chce, bude si muset koupit tyhle. Netvářil se vůbec nadšeně, ale stejně co by chtěl takovej ožrala jako on a malovat? To musí být mazanice. Já mám ráda, když prostě poznám, co na tom obrázku je. Třeba pěkná krajina nebo něčí portét. Ale co sem jezdí malovat ty lidi z Paříže? Má to být krajina, ale vypadá to, jako kdyby na plátno vymačkali tubu barvy a potom ji rozmazali všude kolem.

No, tak on na to, že si je teda koupí. Tak mu říkám, kolik stojí. A on hledá po kapsách a začne mi na stůl pokládat drobáky. No samozřejmě, že na ty barvy neměl. Neměl ani na tři tuby. Tak říkám, že jako ne. Jestli nemá na zaplacení, ať laskavě ráčí vypochodovat. Znáš mě, já si tu žádný servítky neberu. Nemáš peníze, tak co tu chceš? A on se teda začal pomalu otáčet ke dveřím, a v tom jsem si všimla, že má slzy na krajíčku. Měl na mále, aby se tu nerozplakal.

Na chvíli mi proběhlo hlavou, že bych mu je mohla i dát. Vždyť nejsou tak drahý. Na buben bysme kvůli jedněm barvám nepřišli. Ale co by to bylo potom za pořádek? To by si každej mohl přijít k nám do krámu, a tam se rozbulet s tim, že nemá na zaplacení. Tak jsem ho prostě vykopla ven. Kdyby chtěl něco dělat, tak si ty peníze vydělá. A pak si může malovat co chce. Ale takovej šupák jako on..."
...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama