Váza plná slunečnic - 3. část

21. srpna 2015 v 10:19 | Tomáš |  > Tomášovy povídky

Štětec se roztančil po plátně. Nánosy barvy překrývaly nevýraznou šeď látky. Divoké a prudké tahy se střídaly s jemným a láskyplným osvětlováním malby. Jakoby se celé slunce chtělo dostat do toho orámovaného prostoru a prozářit jej. Oči to viděly. Oči zachytily ten letmý záblesk, to bílé světlo, a nyní to byla už jen práce rukou a štětce. Jen se jim do toho neplést. Nevytvářet blok - jaké by to mělo být. Je to takové, jaké to je...

Byla tu krajina. Nádherná krajina se zalesněnými kopci, modrou oblohou. Opodál se proplétal oblými balvany hravý potůček. Nad ním se skláněl štíhlý rákos. Jemně se pohupoval v chladném a soucitném vánku, uprostřed tohoto smrtícího vedra. A byla tu ještě jedna krajina. Ještě jedna krajina vyrůstala pod letní oblohou.

Plátno ožilo světlem. Štětec se koupal v paletě barev, ale kde zůstal malíř? Kam zmizel? Co nyní vedlo jeho ruce? Čí oči se dívají na tu nádheru kolem? Ke komu přichází ta vůně rozkvétající louky? Co je to, co se odněkud sneslo, a teď vytváří tu krásu? Je to láska? Je to Bůh? Nezbývá než jen stát opodál a pozorovat tu mocnou sílu při konání svého díla.


Barvy se vpíjejí do látky. Je nádherné, pozorovat jak se oranžová rozuteče po jednotlivých vláknech, a potom se slije s modrou a zelenou. Je nádherné, pozorovat jak tady, uprostřed kvetoucí louky, vykvétá ještě jedna. Je nádherné tu být a úplně se v tom ztratit. Rozpustit se v malbě, stejně jako se rozpouští sněhová kostka cukru nad sklenkou absintu. Malování je taková extáze.

Odněkud se zvedl ostřejší vítr. Rákos kolem vody začal naléhavě šeptat. Možná se blíží bouře. Na oblohu z dálky připlouvají temná oblaka. Štětec nelítostně plení tichou modř nebes. Citrónové slunce zakrývá temně modrý mrak. Za chvíli se na pole snesou šedé slzy plačící oblohy. Světlo slábne a ostré stíny řídnou, až se úplně trácejí v trsech trávy. Zářivé květy jakoby ztratily svůj lesk, svou touhu po životě a bojácně se sklání k zemi, hledajíc útočiště ve svých listech, v trávě. Tuší to, co má přijít. Krajinu polilo nevýslovné ticho. I ptáci ve větvích stomů zmlkli. Ale není to ticho, co člověka naplní klidem a požehnáním. Je to ticho, předzvěst něčeho hrozného. Ticho, s kterým přichází smrt.

Mocná síla vede štětec. Krajina na plátně, co se ještě před chvílí třpytila láskou a životem, brutálně mění svou podobu. Co se odehrává kolem, se jasně a přirozeně odráži i v malbě. Kde jsou nyní zlatem zalitá pole? Kde jsou paprsky, razící si cestu skrz zeleň větví stromů? Nyní je tu strach. Strach ze smrti. Je cítit všude. Všechno se chvěje oním základním stachem. Stačí jeden záblesk. Jeden bezcitný řev hromu, aby dal popud ledovým kapkám deště k rozdrcení života zde na zemi. Malování pokračuje. Chce zachytit ten strach. Bázeň před zkázou. Zoufalství stromu, kterému může déšť za několik minut rozervat větve, co rostly do krásy několik desítek let. Zachytit chvění trávy, způsobené snad jen zvedajícím se větrem, zoufalství trávy, co skýtá úkryt krásným květům jako i polní havěti. Ukázat zoufalství člověka...?

Vítr změnil směr. Bouře se začala vzdalovat. Strach rychle opadl a květy se znovu napnuly za citrónovým kotoučem. Modrá opět zavládla nad krajinou a stíny získaly zpátky svou hutnost. Je tu i malíř. Malba je u konce. Když se na ní dívám, je v ní vše. Snad to uvídí někdo se mnou...

...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Katushka Katushka | Web | 21. srpna 2015 v 10:35 | Reagovat

Super, už se těším na další!!!

2 stuprum stuprum | Web | 22. srpna 2015 v 6:40 | Reagovat

Barvy souložích těl se podobají lesnimu potůčku. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama