Váza plná slunečnic - 4. část

22. srpna 2015 v 7:56 | Tomáš |  > Tomášovy povídky

Procházel jsem se naší zahradou. Byla krásná jako vždycky. Nad rozkvetlými záhony růží tančily houfy motýlů. Dlouho jsem je pozoroval, a tak se snažil uklidnit svou těkající mysl. Již několik dní jsem měl takový neurčitý, tíživý pocit. Těžký kámen na srdci, co ho mačká a nutí hrdlo ke svíravému šepotu, když má mluvit o svém bratru. Proč Vincent tak dlouho nepíše?

Šel jsem dál parkem. Hladil jsem kůru starých borovic, cítil to teplo, život, co pulzoval pod jejich vrásčitou kůží. Stojí tu snad stovky let. Němí svědci větru a deště. Když jsem tudy procházel se svým bratrem, zdálo se, že k nám promlouvají. Ne slovy, ale něco nás naplnilo. Síla, co nutí Vincenta malovat. Síla, co ho odvedla od církve. Síla, která ničí jeho mysl, ale do očí mu vtiskuje božskost. Vincent je možná šílenec. Ale nejinteligentnější šílenec, kterého znám. Ale jeho oči, jeho vidění je božské. Dnes stromy mlčí. Dnes, když tu stojím sám, cítím prázdno.


Všichni, co Vincenta znají, ho zavrhli. Naše matka i otec. Odešel z církve, vzbouřil se proti nim. Postavil se proti všem. Ale oni nechápou, že musel. Cožpak nechápou, že byl donucen? Oni rozhodovali o jeho životě. Oni mu ukazovali cestu. A on našel v sobě takovou odvahu, že si zvolil sám. A oni se odvrátili. Odsoudili ho. On hledá jen svobodu! Copak to nechápete?

Cesta, podkrytá šeptajícím listím se stáčela zpět k našemu sídlu. Zdálky jsem zahlédl slunečníky a stolky. Doléhal ke mně ruch rodinných radovánek. Matka pořádala letní pikniky na zahradě. Sezvala celou rodinu, každý vzdálený známý a hlavně ten, kdo byl známý, dostal pozvánku. Jen jeden člověk na seznamu nebyl. Jediný člověk, kterému v žilách kolovala stejná krev jako jí, pozván nebyl. Kde asi teď je? Maluje někde v blátě, maluje lidi, kteří denně ohýbají hřbet na svých nuzných polích.

Kráčel jsem kolem těch nalíčených obličejů, kolem nastrojených dam, které ještě před chvílí procvičovali před zrcadlem společenský úsměv. Nevnímal jsem, co mi říkají. Nechával jsem proplouvat jejich slova kolem mé hlavy a pokračoval dál do domu.

"Theo, cožpak ty se s námi nebavíš?" zavolal něčí hlas z toho krajkového davu.
"Není mi nějak dobře. Za chvíli přijdu, jen si trochu v domě odpočinu."
Jaká to lež! Nemám náladu dívat se do vašich falešných očí, konverzovat podle vaší etikety. Já chci žít! Chci být s člověkem, který všechen tenhle přepych raději odhodil, jen proto, aby poznal, co je to život. S člověkem, který půjde až na dno. S člověkem, který ochutná a vyjádří vše, co se v jeho duši vynoří. Před kým můžu plakat, když se cítím mizerně nebo můžu tančit radostí jako blázen a on mě neodsoudí. A jsou i takové chvíle, kdy se v nás něco vynoří, něco nového objevíme. Něco, co nikdy nevzejde z vašich zásad a pravidel. Dá se snad říct, že je to láska, i když to slovo absolutně nestačí. Je to Láska a Život. A proti tomuto pocitu jste Vy sušší a mrtví.

Nalil jsem si sklenku vína a posadil se do křesla ve svém pokoji. Zahleděl jsem se do tmavého kouta a nechal své myšlenky volně plynout hlavou. Do pokoje tiše vstoupil sluha.
"Přišel dopis od vašeho bratra, pane."
Kámen okamžitě spadnul a celou bytost zalil nevýslovný pocit štěstí a svěžesti. Ani jsem nepoděkoval a prudce roztrhl obálku, abych mohl co nejrychleji vidět jeho rukopis.
...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama