Vzpomeň si - 2. část

28. srpna 2015 v 5:52 | Tomáš |  > Tomášovy povídky

Pomalu jsme vstali a opustili konejšivý stín palmového lesíka. Zamířili jsme k nedalekým kamenným stavením. Bratr se cestou několikrát rozhlédl, ab se ujistil, že jsme v těch několika lidech postávajících kolem, nevzbudili žádný zájem. Byli jsme v tomto kraji cizinci a zvykli jsme si na zkoumavé pohledy domorodců. Ale ani pasák koz, ženoucí své stádo těsně kolem nás, ani žena u studny si nás nevšímaly. Snažili jsme se nenápadně dostat k zadní zdi "našeho" domu.

Když jsme zmizeli všem z dohledu, přikrčil jsem se a bratr si stoupl na má záda. Oknem ve zdi se pokoušel zjistit situaci v domě.
"Je to dobrý." Ta ženská vaří nejspíš oběd a tu malou jsem tam neviděl. Tím líp pro nás."
Byl jsem nervózní. Šíleně. Ještě že tam není ta holka. Okrást někoho, kdo na tom sám není zrovna nejlíp, se mi zrovna nezamlouvalo, ale když už jsme byli tak blízko, nedalo se couvnout. Bratr vyndal spoza opasku nůž. Podíval se na mě. Asi cítil můj strach.
"Musíme je vystrašit. Pořádně! Chápeš?"
Vyděšeně jsem přikývl. Až teď mi pomalu docházelo, do čeho se to vlastně ženeme. Kdybych tak mohl...utekl bych nejkratší cestou odsud. Co když se něco stane? Co když to nevyjde tak, jak brácha plánuje? Ale on si byl jistý. Podíval se, jestli před vchodovými dveřmi nikdo nestojí. Nikdo tam nebyl. Śkoda. To by nás mohlo ještě zachránit. Měl jsem větší a větší strach.
"Připrav si nůž!" otočil se na mě "a neposer to! Nesmíš na sobě dát znát, že se bojíš." Mával mi přitom čepelí před obličejem.


Kam teď? Mám mu říct, že do toho jít nechci? Teď, když už jsme skoro u dveří?! On vypadá tak odhodlaně, ani jeden nejistý pohyb. Klepu se zimou. Jinovatka mi v tomhle letním dni pokryla záda. Natáhl jsem ruku. Řeknu mu to, řeknu mu, že mám strach. Vysměje se mi a bude naštvaný. Ne, už nemůžu couvnout. Přestaň o tom přemýšlet! Vyjde to. Musí!

Prudce jsem vyndal nůž. Jeho čepel se zablyštěla v paprscích žhnoucího slunce. Čas jakoby se na chvíli zastavil. Jasně jsem cítil, že je přede mnou krok, který už nebudu moct vrátit. Vnímal jsem tu možnost volby. Beze všeho bych mohl nůž zahodit a v klidu odejít pryč.
"Tak jdeme! Dělej" zahřměl bratr a vtrhnul do dveří.

Už nebyl čas na zbytečné přemýšlení. Divoce jsem se vrhnul za ním. Běželi jsme několik metrů dlouhou úzkou chodbou plnou harampádí. Bylo jasné, že jde o kupcův dům. Brar zuřivě strhával obrazy a kopal do hliněných nádob podél zdi. Chtěl udělat co největší hluk, aby obyvatele domu co nejvíce vystrašil. Řítil jsem se za ním. Pevně jsem svíral nůž v potící se dlani a netušil, co bude dál.

...
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Elis Elis | Web | 28. srpna 2015 v 12:51 | Reagovat

Skvělé, autor byl asi velmi složitá a intuitivní osobnost a takový to nemají v životě lehké a často bývají nepochopeni... píše skvěle, dobře se to čte, jeho styl psaní je mně velmi blízký...

2 Amálka Amálka | Web | 28. srpna 2015 v 15:41 | Reagovat

[1]: Je to přesně tak, jak píšeš. Jsem ráda, že se Ti povídka líbí :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama