Vzpomeň si - 3. část

29. srpna 2015 v 5:43 | Tomáš |  > Tomášovy povídky

Chodba končila v kuchyni. Žena, co vařila jídlo se vyděšeně otočila od ohně. Holčička, hrající si v koutě se vrhla do její náruče. Bratr ji oknem nemohl vidět. Ale nebyly tu samy, jak jsme si původně mysleli. Na lavici odpočíval starší muž, nejspíš otec tě ženy nebo její tchán. Bratr pohotově přiskočil k lavici a položil svou čepel na staříkovo hrdlo. Byl to pro ně takový šok, že nedokázali ze sebe vydat ani hlásku. Jen strach, překvapení se leskly v jejich očích.

Napřáhl jsem nůž proji jejímu srdci a zakřičel na ni: "Dej sem prachy, ty kurvo! Dělej!'
Ruka se mi třásla a špička nože kroužila kolem jejího hrudníku. Malá začala plakat. Schovávala obličej v mámině sukni a celá se třásla. Měla strach a nechápala, co se děje. Ale co byl její strach proti tomu mému. Uvnitř jsem se absolutně rozsypal. Nemohl jsem uvěřit, co to vlastně dělám. Podíval jsem se na bratra. Klečel na tom dědkovi a tiskl mu ostří na ohryzek. po krku mu stékaly první krůpěje krve.


"Neslyšelas o ti říká! Dej nám všechny peníze, co máš"! vřískal brácha. To ženu probralo. Jakoby se najednou probudila z té podivné strnulosti, kterou s sebou přináš strach.
"Nic nemám! Manžel odjel na cesty a všechno si vzal s sebou. Nechte nás prosím na pokoji." Dívala se na mě a prosila. Tekly jí slzy, ty ženské slzy.
"Nelži, nenechal by vás tu jen tak, bez ničeho. Dej sem všchno nebo dědek chcípne!"
Ostří vjíždělo do dědova krku stále hlouběji. Bratr mu vrážel kolena do prsou a stařík jen bezmocně chroptěl.

Žena se dívala na mě. Dlouho. Jakoby v mých očích něco hledala. Jako kdyby chtěla dostat nějakou odpověď. Proč dnes? Co se to děje? Jen tu připravuji jídlo, chtěla jsem, aby se děda a holka najedli. Potom by šli ven. Někam do města. Na trh. Myslla bych na manžela. Jak mu asi je? Co právě dělá? A najednou jsi tu ty. Všechno je jinak. Najednou mám proti srdci hrot tvého nože. Byla to nekonečná chvíle ticha. Nekonečná otázka v jejích slaných očích...
Nakonec našla to co hledala. Vždyť máš tady strach. A snad větší než my všichni dohromady.

Prudký pohyb. Proč to udělala? Naklonila se, jako by chtěla něco vzít. Nůž, nějakou zbraň. Určitě chtěla zaútočit. Snad cítila můj stach a myslela si, že mě dostane...? Vrazil jsem jí čepel do srdce. Křupnutí. Ocel prorazila hrudní koš a z člověka se stala jen kupa masa a kostí, co se snesla k zemi. Nůž mi zůstal v ruce. Opět se leskl ve slunci, jakoby nikdy nepoznal lidskou krev.

Překvapeně jsem se otočil na bratra. Jen nevěřícně zíral. Potom krátkým tahem rozřízl starcovo hrdlo napůl. Rychle vstal, aby mu teplá tryskající krev z tepny nepotřísnila šaty.
"Šla po mě! Určitě mě chtěla zabít..." koktal jsem a ustupoval před rostoucí kaluží krve na podlaze.
"Najdi ty peníze a musíme odsud rychle zmizet... Kde je ta holka?"
Byla pryč. Ani jeden z nás nepostřehl, že zmizela.

"Nech ji být! Je vystrašená k smrti. Ty peníze!" křičel bratr a začal prohledávat skříně v místnosti. Vyhazoval talíře, převrátil pohovku. Já se podíval do míst, kam se shýbala ta žena. Musel jsem překročit její tělo, abych se tam dostal. Byly tam. V malé pokladničce. Takže ona nechtěla útočit. Ona nám chtěla dát ty peníze. Ona chtěla mít jednoduše pokoj. Proč taky riskovat. Tváří v tvář smrti a hrát si na hrdinu? Na a já ji...
"Máš je? Paráda! Rychle pryč!" Vytrhl mi pokladničku z rukou a schoval ji ve svém vaku. Ani nevím, jak jsme se ocitli venku před domem. Všechno se odahrávalo v nějakých podivních skocích.

Bratr se snažil zmizet ve stínu vysokých datlovníků. Když viděl, jak se zmateně rozhlížim, rozběhl se ke mně a zatáhl mě za husté kroví opodál. Zdálo se, že nikdo z kolemjdoucích nemá tušení, co se v domě před chvílí odehrálo.
Byl jsem v šoku. Až teď mi začalo docházet, co se vlastně stalo. Krev z nože mi stékala do dlaně a jak zasychala, lepila prsty k sobě. Slunce dál pálilo na bezmračné obloze a pasák koz udržoval své stádo na pastvě pohromadě.

"Zahoď to!" špitl bratr a vyrazil mi nůž z ruky, "musíme odsud vypadnout do města, tam se ztratíme v davu. Přespíme někde jednu noc a půjdeme dál." Díval jsem se na něho skelnýma očima a vůbec nechápal, co říká. Snad jsem jeho slova ani neslyšel. Moje mysl byla zmražena a já jí nemohl znovu rozpohybovat.

"Pojď!" Bratr se vydal svižným krokem k městu. Automaticky jsem vstal a šel za ním. Snažil jsem se nerozhlížet a udržovat v kroku stejné tempo. Jako by se nic nestalo. Jen tudy procházíme. Celý jsem se třásl. Srdce mi krutě pumpovalo, jakoby chtělo rozervat hrudník a vypadnout do žlutého písku. Jen jsem šel. Mozek přestal pracovat a tělo poslušně následovalo bratrův stín. Bez energie, bez síly, bez cíle. Bylo mi špatně. Žaludek se vzpíral a nebýt prázdný, pozvracel bych se okamžitě.

Proti nám šlo po cestě několik lidí, zřejmě obyvatelé předměstí, kteří se vraceli z práce ve městě. Vesele si povídali a smáli se. Určitě tu rodinu znají. Chtělo se mi zakřičet na bratra, který byl několik metrů přede mnou, aby počkal, chtěl jsem se k němu schovat. Bál jsem se těch lidí. Ale hrdlo odmítalo vydat zvuk. Jeden z těch lidí se na mě podíval. Podíval se hluboko do mých očí a tam nejspíš poznal ten děs, co mě ochromil. Určitě poznal, co jsme provedli... Šel dál, nezastavil se a pokračoval v rozhovoru se svými přáteli. Zůstal jsem stát jako sloup a už se nezmohl ani na krok. Stál jsem uprostřed prašné cesty k městu a chtěl umřít.

"Co je?!" zakřičel na mě bratr. Nedokázal jsem odpovědět. Moje nohy se daly zase do pohybu, dohnaly bratra a společně jsme vstoupili branou do města.

...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama