Vzpomeň si - 4. část

30. srpna 2015 v 11:45 | Tomáš |  > Tomášovy povídky

Protloukali jsme se davy křičících lidí ve špinavých ulicích tohoto města. Prodavači na nás pokřikovali a nabízeli své zboží. Snažil jsem se vypadat jako můj bratr. Nevšímat si jich, neohlížet se, jít odhodlaně kupředu, jakoby jsme měli nějaký cíl. Ale kam to vlastně jdeme? Nemyslet! Už na to nemyslet! Držel jsem se bratrova stínu. Zrak sklopený k zemi, abych se nemusel dívat do očí těchto nevinných lidí. Aby mi jejich pohled nepřipomínal co jsem provedl. Bratr kráčel dál. Zdálo se mi, že se před ním lidé rozestupují. Kde se v něm bere ta jistota, to sebebědomí? Já si připadal jako ten nejposlednější. Úplně sám. Sám se svou vraždou.

Prošli jsme hlučným tržištěm. Ani jednou jsem se neohlédl, ani jednou se nepodíval do strany. Cestou jsem narážel do mnoha lidí, ale nezmohl jsem se ani na omluvu. Stále jsem se díval k zemi a chladný pot mi připomínal, že mě všichni pozorují. Bratr se zastavil u jedné z hospod. Počkal až k němu dojdu. Už ani bratrovi se nedokážu podívat do očí.


"Tady se ubytujeme na noc. Jestli budou hledat nějaké vrahy, určitě si budou myslet, že jsou na útěku a ne, že přespávají v centru města" řekl a vešel dovnitř.
Stáli jsme ve vchodu zaplivané putyky plné opilců. Někteří z nich se váleli po zemi, takže když jsme si vybrali stůl a šli k němu, museli jsme je překročit. Vypadali jako mrtví. Sedli jsme si za roh. Bratr se choval jako by tu už někdy byl. Já se jen schoulil na židli a nechal všechno na měn. Křiknul na obsluhu a objednal džbán vína. Potom si sedl. Díval se na mě? Nevím to jistě. Díval jsem se do stolu a odlupoval z něj třísky. Přinesli pití.

"Tak se napij a chovej se trochu přirozeně..." přirozeně? "...Vypadáš podezřele. Každý na tebe kouká...," to já vím. Každý totiž ví, co jsme provedli. "...Přestaň už na to myslet. Byla to nehoda...," nehoda? Možná, ale nemuselo se to vůbec stát. Nemuselo! "...Podívej se na mě. Dělej podívej se mi do očí!" Já nemůžu, nedokážu to. "Neser mě!" zasykl "nechtěj, abych tu na tebe křičel..."

Bratr se rozhlédl po hospodě. Nikdo si nás nevšímal. Ve druhém rohu se začali dva opilci rvát a hostinská měla co dělat, aby je vyhodila na ulici. Celá putyka se tím bavila. pořád jsem se díval do stolu. Hlavou mi letělo tisíc myšlenek, ale já nechápal nic. V tom mi jí bratr ubalil.
Vztek. Kde se tu vzal? V té záplavě lítosti a sebelítosti. Chtěl jsem po něm skočit, chtěl jsem mu ránu vrátit aspoň stokrát, ale on se jen smál.
"No konečně"! připil mi s úsměvem.
"Řekni mi čeho se proboha bojíš? Že nás najdou? Podívej se kolem. V tomhle chaosu nás nikdo chytit nemůže" on to nechápal. A vlastně ani já. Chci aby nás chytli? Byl by to pro mě trest? Bylo by to vysvobození? Nebylo a věděl jsem to.
Bratr se znovu rozhlédl kolem a potom vyndal z pokladničky nějaké peníze. Bylo jich tam hodně.

"Nemůžu to před ní ukazovat, až budeme platit. Něco vyndám a zbytek dám stranou. A už něco sakra řekni..." Ale co? Mám ti říct jak se cítím? Že bych nejraději chcípnul. Nebo o čem se mám s tebou bavit?
"Co když nás chytnou...?" to jediné mě napadlo. To jediné jsem se mu odvážil říct beze strachu, že se mi vysměje.
"Nevysvětlil jsem ti to už, kurva? Nemůžou nás chytit!"
"Já mám strach, že..." to mě ale tížilo nejmíň. Byla to pro naprosto nepodstatná věc.
"Změníme raději téma. Vypadá to podezřele. Kdyby nás někdo poslouchal, tak ho může lecos napoadnout. Vzpomínáš si..."
Dal se do vyprávění. V tom byl mistr. Vzpomínal na staré časy. Vlastně všechno, co jsem prožil a za něco stálo, bylo s ním. Pili jsme a bratr za chvíli objednal jídlo. Pomlaskával si na něm a divně se přitom na mě šklebil. Jídlo tu opravdu za moc nestálo. Zato víno bylo dobré. Za chvíli byl na strole druhý džbán. Pořád povídal a já pomalu zapomínal. Smál se a snažil se mě také rozesmát. Plival to hnusné jídlo pod stůl, krkal a prděl. Choval se jako normální host v tomhle pajzlu.

"Co ta hostinská? Myslíš, že by chtěla píchat? mrknul na mě.
Podíval jsem se na tu nafouklou čtyřicátnici. Kolébala se mezi stoly se džbány vína a byly na ní vidět otisky rukou všech zdejších štamgastů.
"Píchat by asi chtěla, ale já bych asi nemoh"
"Nevadí, Peněz máme dost, zajdem do bordelu."
V bordelech jsme s bráchou na svých cestách byli častými hosty. A teď bratr usoudil, že je nejlepší čas na historky z nich. Nevydržel jsem a začal se smát. A on pořád povídal. Nezastavil ho ani třetí džbán vína.

...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama