Vzpomeň si - 5. část

31. srpna 2015 v 11:40 | Tomáš |  > Tomášovy povídky

Smáli jsme se a navzájem se předstihovali absurnějšími historkami. Už mě vůbec nic netrápilo a božsky jsem si vychutnával ten malý poklad v bratrově vaku. Pil jsem víno jako vodu, a když někdo z hostů začal zpívat, rád jsem se přidal. Hostinská tančila do rytmu písně. Nebyl to příliš svůdný pohled, ale bylo veselo. Uvolnil jsem se, a když šla kolem nás, chtil jsem ji za kozy a pokusil se o polibek. Bránila se, ale velice jemně. Brácha se mohl potrhat smíchy. Vzal džbán a jediným mocným hltem ho vypráznil.

"Přines další!" zahučel na obsluhu. Ta se v okamžiku vytrhla z mé náruče.
"A máte na zaplacení?" její veselý pohled se ve chvíli změnil v chladnou podezíravost. S úsměvem jsem přikývl a pohladil ji po odulé tváři. Nejistě odkráčela k výčepu. Asi jsme nevypadli moc důvěryhodně. Posadil jsem se zpátky ke stolu.
"Máme peněz, že bysme mohli koupit celou tuhle hospodu a ještě za všechny co jsou tady zaplatit útratu" špitl jsem bratrovi. Spiklenecky se ušklíbl.


Hospodská přišla s vínem. Položila džbán na stůl a pohledem nás změřila od hlavy k patě. Něco jí na nás nevonělo. Měla by být ráda. Určitě jsme po dlouhé době hosté, kteří v tomhle pajzu udělají pořádný účet. Odešla. Už jsem byl z toho vína unavený a na bratrovi bylo vidět, že mu také dává pořádně zabrat. Stékalo mu po bradě a barvilo košili do ruda. Nedělal si s tím starosti. Teď si mohl dovolit plivat.
"Jsem unavený. Neobjednáme si pokoj? Docela bych si už lehnul." Bratr přestal pít a chvíli koulel očima, než se zorientoval. Potom přikývl a když si opět nahnul, bylo jasné, že pokoj mám zařídit já.

Vstal jsem a šel k baru. Venku se již smrákalo a hlučné tržiště pomalu utichalo. Prodavači balili své stánky a rozcházeli se. Netušil jsem, že tu sedíme tak dlouho. Ještě že máme kde spát. Najednou jsem si nedovedl představit, že bysme měli strávit tuhle noc někde venku. Možná by začal foukat studený vítr a byla by nám zima. A ještě k tomu tenhle kraj jistě obcházejí lupiči. Ti co svou oběť nejdříve zabijí a až potom se starají, co vlastně má u sebe. Najednou jsem byl rád za tenhle teplý, zavšivený a špinavý pokoj, který jdu objednat. Otočil jsem se na bráchu. Seděl u stolu a hlava mu padala na ramena. Potřeboval se vyspat. Ještě že ho mám, ještě, že v tom nejsem sám.

Má pravdu, byla to nehoda. Nehoda, díky které se nám podařilo přežít.
"Chtěl bych si pronajmout pokoj pro dva na tuto noc." Podívala se na mě.
"Jaké máte pokoje?" chtěl jsem si tuhle chvíli pořádně užít.
"Všechny jsou stejné a všechny stejně stojí. Platí se předem!"
"Ale jistě, zaplatíme co si budete přát" cítil jsem se hodně vysoko. Ta ženská nám nevěří, a přitom netuší kolik máme peněz. Mlsal jsem ten pocit a představoval si, jak jí před obličejem mávám plnou pokladnou.

Otevřely se dveře a do místnosti vstoupilo několik vojáků. Jeden z nich nesl v náručí malou holčičku. Otočil jsem se od baru a můj zrak sám od sebe vyhledal pohled jejích vlhkých očí. Ten mě přibil k zemi až se mi podlomila kolena. Bratr vyskočil od stolu jakoby ho polili vědrem ledové vody. Zmateně se rozhlížel kolem a potom se vrhl k oknu. Nevím, snad si v tom šoku myslel, že prorazí sklo a podaří se mu uniknout. Dva vojáci ho složili na zem...

...
(pokračování brzy)
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Elis Elis | Web | 31. srpna 2015 v 14:27 | Reagovat

Dočetla jsem si i předcházející části příběhu a musím znovu zopakovat, že píše skvěle, s tím se člověk rodí, to se nedá naučit...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama