Vzpomeň si - 6. část

1. září 2015 v 5:40 | Tomáš |  > Tomášovy povídky

Nemělo cenu cokoli zapírat, i když brácha se o to ze všech sil snažil. Nemohl uvěřit, že nás mohli najít. Neproběhl žádný soud, protože jsem přiznal vše na co se mě ptali. Verdikt byl jasný - trest smrtí ukřižováním.

Seděl jsem na vlhké podlaze podzemního žaláře. Ruce spoutány v okovech, které byly přibity k plesnivějící zdi. Bratr skučel o několik metrů dál. Dostal pořádnou nakládačku, jak se neustále pokoušel o útěk. V mysli jsem pořád ještě měl představu vytopeného pokoje v hostinci, ale ta se pomalu a jistě dusila v těžkém vzduchu temné kobky. Byla mi zima a pokašlávající spoluvězni na náladě také nepřidávali. Někteří odsouzení přežívali v tomto vězení i někoik let. Ukřižování byla velká podívaná a pořádala se jen několikrát do roka. Vlastně jsme měli štěstí, že náš trest měl být vykonán už zítra ráno.


Jakkoli mi bylo zle, cítil jsem zároveň zvláštní úlevu. Cosi ze mě spadlo. Něco, co by mě tížilo po zbytek života. Ten kousavý pocit viny, co se mnou zítra zemře na kříži.
"Proč ses přiznával?" sykl na mě vražedně bratr. "Nemuseli jsme takhle skončit. Copak by nás mohl usvědčit ten malej parchant!" Oči měl podlité krví a nebylo to jen z toho vína.
"Neměli jsme šanci. Ti vojáci by nás sebrali stejně."
"To není pravda! Normálně ses posral. Ale já tady neshniju a zítra na tom kříži budeš viset sám!" křičel a pokoušel se vyrvat ruce z okovů. Ale železo mu jen rozdrásalo kůži a polilo předloktí krví. Ostatní vězni si ho nevšímali. Byly tu takové trosky, že pro ně zítřejší smrt bude vysvobozením. Někteří, co leželi ve svých výkalech, tělo spínající nemocí, snad i zapomněli mluvit. Jen odvrátili hlavu. Žalářník postával opodál a možná se tiše bavil pohledem na mého bratra, který se zoufale snažil dostat ze svírajícího železa jako kořist z pytlákova oka.

Přestal jsem si ho všímat a nechal ho být s jeho marným vztekem. Možná se to dalo nějak zahrát. Nemusel jsem se těm lidem hned přiznávat. Mohli jsme se z toho dostat. Ne. Ta myšlenka byla absurdní. Řekl jsem jim všechno hned jak jsem je uviděl. Teď mi to dochází. Vždyť já jsem se chtěl potrestat. Jakkoli. A tohle byla první příležitost. Chtěl jsem pykat za svou vraždu a bez rozmyslu jsem si vybral trest. Mohli jsme se z toho dostat, ale já chtěl být odsouzen. Bratr? Ne, ten nejspíš necítil žádnou vinu. Možná se i cítil odsouzen nespravedlivě. Schoulil se na zem a vyčerpaně dýchal. Snad mu došlo, že odsud neuteče. Ale ta nenávist ke svým věznitelům v něm byla pořád.

Vzpomněl jsem si na tu ženu. Zase mě polil ten šílený pocit viny, ale zároveň jsem cítil, že zítra za svůj čin zaplatím. Copak se vůbec nebojíš smrti? Vůbec jsem si její přítomnost neuvědomoval. Snad zítra. Zítra, až mě budou přibíjet na kříž. Teď mi to bylo jedno. Zbylo tu jen čekání na ráno. Nekonečé čekání, ve kterém nebyl spánek možný. Dýchal jsem zatuchlý vzduch a unavené oči sledovali mrazivou temnotu. Tělo si po několik hodinách zvyklo na dotěrnou zimu. Netušil jsem kolik nás tu je, a už vůbec ne, kolik z nás je ještě naživu. Čekal jsem a na nic nemyslel. Byl to takový neurčitý pocit. Bylo to smíření? V tom čekání byl klid, ale nesměl jsem si představit co nás zítra čeká. Tak přeci jen se té smrti bojíš.

"Za všechno můžeš Ty!" bratr přestal odpočívat a zuřivě se na mě obořil. Tvář se mu zkroutila do nenávistného šklebu. Je to pravda. Zatkli nás, protože jsem se přiznal.
"Ano, můžu za to já. Neměl jsem se hned přiznávat." doufám, že už dá pokoj a smíří se s naší situací.
"Ne, to nemyslím. Stejně by nás asi našli...," co to říká? Ještě před několika hodinami mi tvrdil, že nás nikdy nemůžou dostat.
"Myslím tím, že kdybys tu ženskou nezabil, nemuseli jsme takhle skončit!"
"Ale vždyť ty jsi také vraždil..." Co je to za obhajobu? Kdo z nás je větší vrah?
"Já musel! Musel jsem toho dědka zabít, jinak by nás napráskal. Zabil jsem ho kvůli tobě. Kvůli tvýmu posranýmu strachu." Teď se trefil a já cítil, jak ve mě opět klíčí to semínko hrůzy.
"A teď kvůli tvý pošahaný palici tady zítra chcípnem." Už jsem mu neodpovídal, nechtěl jsem se na něho ani podívat. "Já, co se o tebe vždycky staral. Já, co nad tebou vždycky držel ochranou ruku. Takového vděku jsem se dočkal. Můj mladší bráška mě odsoudil k smrti. Měl jsem to všechno naplánované. Všechno by vyšlo. Jen kdybys to Ty nezkurvil..."

Zavřel jsem oči. Kdybych neměl ruce v okovech, narval bych si prsty do uší. Můj klid, moje smíření bylo rázem pryč. Jeho vztek a sebelístost na mě pršely jako letní krupobití. Proč nemůžu usnout? Proč už není ráno?

...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ella Ella | E-mail | Web | 1. září 2015 v 18:08 | Reagovat

Teda, četla jsem ze zatajeným dechem! Úžasné, jdu si to tu vše pročíct a těším se na další příběh!:)

2 Amálka Amálka | Web | 1. září 2015 v 19:12 | Reagovat

[1]: Jsem moc ráda, že se Ti povídka líbí :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama