Vzpomeň si - 7. část

2. září 2015 v 6:57 | Tomáš |  > Tomášovy povídky

"Vstávat!" zařval odněkud zdálky dozorce, a tak mě vyrval z povrchního spánku. Zvláštní - úplně jsem zapomněl na to, co se stalo, a při tom probuzení to na mne zase spadlo.
Sundavali nám pouta. Chodili od jednoho odsouzeného k druhému a odemykali okovy z rozedraných zápěstí. Železa na nohou nám nechali a stavěli nás do řady směrem k východu z kobky. Nikdo z nás se už nebránil, nikdo nevzdoroval. Jakoby to všichni chtěli mít za sebou. Ohlédl jsem se po svém bratru. Sotva se držel na nohou. Ta noc ho vyčerpala. Dali nám povel k pochodu. Pomalu jsme stoupali po kamených schodech na denní světlo. Čerstvý vzduch. Úplně jsem zapomněl, jak nádherně voní. Oslepilo mě slunce. Chvíli jsem kolem sebe viděl jen bílé světlo a slyšel vzdychání vězně přede mnou. Nakonec si oči přeci jen zvykly a já se mnohl rozhlédnout po posledních tvářích, které v životě uvidím.


Všude bylo plno lidí. Vojáci stáli po stranách chodby a dohlíželi na nás. Dozorčí nás vedl na velký amfiteátr, kde jsme měli být veřejně odsouzeni. Tak tohle jsou mé poslední kroky? Pozoroval jsem svůj dech. Nikdy jsem si ho nevšímal tak, jako teď. Ještě žiji a za chvíli ne. Nedokázal jsem si to představit. Nevím, jaké je umírání. Jaká je smrt.

Amfiteátr byl obsazený k praskutí. Obecenstvo dychtivě hltalo rozsudky smrti, které nad námi pronášel hlavní soudce. Neznal jsem toho muže. Když četl naše jména, nedíval se do očí. Vlastně se nedíval ani do publika. Seděl na svém vyvýšeném místě a suše odříkával větu: "...odsuzuje se k smrti ukřižováním." Netýkalo se ho to. Neměl s našimi osudy nic společného. Po popravách se jistě vrátí do své přepychové vily, u vína a pečeně rychle zapomene na několik nebožáků, hnijících s rozprařenýma rukama podél cesty.

"Viděl jsi někdy někoho chcípat na kříži?" zašeptala mi do ucha stráž stojící za mými zády.
"Ne..." odpověděl jsem po chvíli. Věděl jsem, že mě chce mučit, ale zvědavost mi nedala. Jaké to bude?
"Já už jich viděl..." kdybych se teď ohlédl, viděl bych tu krutost a potěšení z ní v jeho očích, ..."někteří muži žili ještě několik dní, než jim bortící se kostra rozdrtila vnitřnosti..."
Polilo mě horko. Ti lidé tady se těší na naši bolest, na naše utrpení. Nepřišli kvůli tomu, co jsme provedli, nepřišli kvůli spravedlnosti. Chtějí nás vidět škemrat u boha o rychlou smrt.

Postraní uličkou přiváděli dalšího vězně. Na do teď klidných tribunách se rozpoutal chaos. Lidé v zadních řadách se tlačili dopředu. Stráže měli co dělat, aby dav nevtrhnul na podium. Jakoby každý chtěl vidět toho muže. Dlouhé vlasy mu zakrývaly tvář. Narozdíl od nás nebyl spoután a poslušně následoval svůj doprovod doprostřed jeviště.
"Kdo je to?" zeptal jsem se vojáka za mnou.
"To je král" jeho tvář vykouzlila pohrdavý výraz. S úsměvem sledoval toho odsouzeného, jakoby od něj nemohl odtrhnout oči.
"A proč je tady, co provedl?" nechápal jsem. Mlčel.
Díval jsem se s ním. Díval jsem se na toho podivného týpka, kvůli kterému se z v davu rozpoutalo šílenství. Díval jsem se jako všichni. On tam stál, hlavu skloněnou k zemi. Lidé na něj pokřikovali, pískali, házeli odpadky. Nehýbal se. Pohled zabořený do země. Ani jednou se neohlédl do publika, ani jednou nezvedl oči k tribunám, které se zatím proměnily v mraveniště. Co provedl? Proč tolik nenávisti? Byl jako socha, zasypán shnilým ovocem a nadávkami.

Soudce vstal ze svého křesla. Davy utichly. Naprosto hrobové ticho. Nikdo ani dedutal. Viseli soudci na rtech. Ten člověk se musel těžce provinit. Ve vzduchu bylo cítit, jak všichni netrpělivě čekají na rozsudek. Jak chtějí vidět krev toho muže.

...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama