Vzpomeň si - 9. část

4. září 2015 v 16:58 | Tomáš |  > Tomášovy povídky

"Co to bylo za divadlo?" zazněl hlas za mnou. Ohlédl jsem se. Bratr. Seřadili nás tak, že jsme šli za sebou.
"Nevím, nechápu to."
"No, byl to magor. Stačilo, aby řekl jedno slovo..."
Nejspíš ano, ale proč tedy pořád mlčel. Syn Boží. Židovský král.

Ani nevím, jak dlouho nám trvala cesta městem, kde na nás pokřikovali všudypřítomní diváci, ale najednou jsme se ocitli u cesty. Po jejích okrajích se válely dřevěné kříže. Střáže nám sundaly okovy. Ke každému odsouzenému byli přiděleni tři vojáci. Dva ho drželi, aby se náhodou nepokusil o útěk a nechtěl si tak zkrátit své utrpení pod mečem nějaké stráže. Útěk nebyl možný. Byly zde stovky lidí. Bratr se ještě trochu vzpouzel, ale i on už pochopil, že je to marnost.


Položili nás na kříž. Dva vojáci drželi rozpřažené ruce. Třetí si mi sedl na břicho. Do dlaně mi vložili klín. Tupá rána kladivem. Vřískal jsem bolestí. Teplá krev se řinula z roztržené dlaně. Cítil jsem, jak klín zajíždí do dřeva a drtí kosti v ruce. Nesnesitelná bolest a jásot stojích kolem... Druhá ruka a potom nohy. Neslyšel jsem řev ostatních - jen ten svůj. Oči mi slzely a vojákova tvář se změnila v podivný škleb. Zvedání kříže. Muka. Svaly v celém děle se stáhly do trýznivé křeče. Olepl jsem. Jen tma a šílená bolest. Nejraději bych vyskočil ze svéo těla. Ihned opustil tuhle svírající schránku. Hlava hrozně třeští. Ruce a nohy nemám, místo nich je tu jen bolest. Vrátil se mi zrak. Rozmazaně vidím skandující masu lidí. Házejí kameny. Naštěstí mě netrefují. Ohlédl jsem se do strany. Objednoho odsouzeného visí na kříži můj bratr. Také trpí. Mísí v sobě bolest a nenávist k těm bezúhoným likem kolem.

"Jestli jsi Syn Boží, udělej zázrak a vysvoboď mě!" křičí bratr na toho mezi námi. Potom upadá do bezvědomí.
Ano, je to on. Ten Ježíš. Dívá se na ty lidi a po bolestí zkroucené tváři mu kanou slzy.
"Pane, odpusť jim, neboť nevědí, co činí..." zavřel oči.
"Pane, vzpomeň si na mě ve svém Království" vypadlo ze mě samo od sebe, ale byla to ta nejúpřímnější prosba v mém životě. Nevěřil jsem v žádné Království, ale při pohledu na jeho soucit se ve mě něco zachvělo. Zvedl oči a podíval se na mě.
"Už teď máš v Království Nebeském místo po mém boku."
Už TEĎ máš v Království nebeském místo po mém boku.
Ta slova mě zasáhla přímo do srdce. UŽ TEĎ. Propadl jsem se do hloubky. Zdálky jsem cítil své bolavé tělo, jejich křik, co pomalu umlkal. Kříž. Ježíš. Bratr. Soud. Vražda. Všechno se to vzdalovalo. Všechno to bylo jako sen. Já byl tím snem. A zbylo jen ticho...

...
Konec
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Elis Elis | Web | 11. září 2015 v 18:23 | Reagovat

Přečetla jsem si všechno od 6. části a je to skvělé, ta povídka má zvláštní nádech, závan duchovna je tam velmi silný a přitom nepůsobí násilně a nuceně...

2 Zita Zita | Web | 14. září 2015 v 17:44 | Reagovat

Já si na ty povídky musím udělat čas, protože teď čtu a pomalu nevím co, jsem nějaká roztěkaná a dneska zvlášť.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama