AC - rozloučení

21. července 2016 v 15:14 | Amálka |  > Deníček astrálního cestování a lucidních snů
21. 7. 16 čtvrtek
Ráno jsem cítila, že je u mě v pokoji přítomna zlá energie. Dříve, než jsem ale stačila cokoli podniknout, přišel atak. Na zlomek vteřiny temná bytost dokonce ovládla moje tělo, nicméně hned se mi ji podařilo zase vypudit. Zavolala jsem na pomoc světlé energie a snažila se zvýšit svoje vibrace tak, aby na mě už ta potvora nemohla. Za moment bylo po všem a já si uvědomila, že můžu ven z těla. Byl to takový ten magický moment po probuzení, který je škoda nevyužít. Ihned jsem věděla, co chci udělat, jakoby to setkání bylo předem připravené. Někdo na mě na zahradě čekal a na mě teď bylo jen vstát a jít se tam podívat. Tentokrát vše bylo mimořádně reálné, úplně stejné, jakoby se to odehrávalo v hmotě.


Před domem se nacházelo malé ohniště, u kterého stál můj bratránek Tomáš. Párkrát jsem o něm tady na blogu psala a také zveřejnila jeho tvorbu v rubrice "Tomášovy povídky", kterou najdete vlevo na liště. Všem, kteří je četli, tímto mnohokrát děkuji, protože možná právě skrz vaše pochopení mohlo dojít ke změně. Touto dobou to bude asi 5 let od Tomovy sebevraždy, ale v astrále čas plyne jinak (nijak:). Vím, že tam strávil už celou věčnost, mnohokrát si prožil to samé a nespočetkrát se ve svých problémech utopil.

Nyní ale vypadal jinak. Mladě, krásně - přesně tak, jak si ho ve svých představách vybavuji a jakoby celý zářil. Poznala jsem, že už je teď někde jinde, vše pochopil a otevřela se mu brána k veškerým vzpomínkám. Vedli jsme rozhovor, ale namísto staré lítosti, slz a strachu přišlo prozření.

Věděla jsem, že mi nemůže říct všechno, ale i tak mi spoustu věcí šeptem naznačil a nechal mě je samotnou rozkrýt. Mluvili jsme dlouho a jeho slova se mi pevně zarývaly do paměti. Ani jsem přitom nepostřehla, že se postupně celý proměnil. Na pohled teď vypadal sice jinak, ale přitom to byl stále on. Vytušila jsem, že mi přišel říct sbohem a že na zem už se nevrátí. I když mi nedal nic najevo, bylo patrné, že šrám na duši mu stejně zůstal.

Dřív než nadobro odešel, objevila se tam ještě na moment druhá bytost, která mu očividně se vším pomáhala. Měla zrzavé vlasy a milou, vlídnou tvář. Možná to byla jeho ochranná bytost, ale nemohu se ubránit pocitu, že byla mou součástí. Měla jsem k ní tak moc blízko! Něco mi říká, že to bylo mé staré Já, na které si momentálně nevzpomínám. Ono by na tom vlastně vůbec nic zvláštního, když vezmu v potaz fakt, že Tom patřil do mé rodiny v některých z mých předešlých životů a na toto téma jsme se spolu před chvílí bavili.

Nemohu teď ani říct, že mi bude Tom chybět, protože cítím, jakoby mě vlastně neopustil. Jsem naopak šťastná, že už se nebude trápit starými křivdami a má možnost jít dál.

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Cítíte se v životě svobodně?

Ano
Ne

Komentáře

1 Elis Elis | Web | 23. července 2016 v 10:11 | Reagovat

Musel to být silný a krásný prožitek, ale Amálko nemáš obavy, že přijdeš o své tělo, že ti ho obsadí jiná bytost a nebudeš se mít kam vrátit, i když vím, že se v těchto věcech dobře vyznáš a ovládáš je, přece jisté nebezpečí hrozí... v našem podvědomí jsou utajené a znepřístupněné běžnému smrtelníkovi mnohé schopnosti a je asi k tomu dobrý důvod proč jsou všechny blokované...

2 Amálka Amálka | Web | 23. července 2016 v 12:37 | Reagovat

[1]: Ne, nebojím se a dokonce si ani žádné nebezpečí nepřipouštím. Podle mě je astrální cestování přirozená věc, která je člověku vlastní. Když cestuji, také nedostanu všude, jsou tam určité meze, za které mě to nepustí. Nechápu, proč bych to měla brzdit nebo se toho dokonce bát? Nesnažím se přece pátrat po věcech, které jsou mi záměrně skryty. Přichází to prostě samo. Máš ale pravdu v tom, že pokud ale člověk tlačí na pilu a chce všechno hned – aniž by na to byl připravený, může to být opravdu nebezpečné. Teď ale mluvím např. o regresích, rodinných konstalacích, hromadných meditacích, věštění, reiki, otevírání třetího oka apod.

3 Atrej Ystma 776 Atrej Ystma 776 | E-mail | Web | 12. září 2016 v 13:23 | Reagovat

Teda, to jsou tak krásné silné zážitky... Jak já bych se rád naučil AC :D. A o tom Tomášovi si musím hned něco přečíst, protože vidím, že ikdyž člověk zavrhne své tělo sebevraždou, tak existuje naděje, že mu bude dána možnost jít zase dál... Díky za článek :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama