Říjen 2017

Moje poprvé v 15 letech :)

25. října 2017 v 11:24 | Amálka |  > Gastrofrky
Píše se rok 1998. Přímo v centru Prahy, naproti staroměstskému Orloji se nachází podnik, kde jsem v rámci své měsíční letní praxe přijala svou první objednávku, polila vínem svého prvního hosta, utekla mi poprvé ze zahrádky celá rodinka bez placení a na mé zbrusu nové sněhobílé halence přistál první a poslední hnědo-zelený holubí trus.

Povídka o Lidušce, jejích bratřích a paní kopřivě

17. října 2017 v 20:32 | Amálka |  > Chvilky prózy a poezie
Neměla jsem v okolí moc kamarádů, a to i přesto že jsem o ně tolik stála. Říkala jsem si, že kdybych měla alespoň jednoho spojence, určitě bych mezi ostatní lépe zapadla. Byla jsem ale málo průbojná a ostatní mě často odstrkovali. Zůstávala jsem tedy často na krku svým dvěma bratrům, kteří z toho nebyli zrovna moc nadšení. Tento fakt, byl už sám o sobě dostatečným důvodem k tomu, aby mě občas hodily do rybníka, nastavili nohu nebo mě zlochtali, až jsem se z toho málem počůrala smíchy. Co naplat, byla jsem holka a ještě k tomu nejmladší. I přesto, že rodiče mým bratrům snad stokrát kladli na srdce, jak mě musí bránit a ochraňovat, kluci si nedali říct a měli hroznou radost z toho, když mě mohli nějak poškádlit.

Jednou v květnu, když už sluníčko mělo sílu, jsme společně s bratry vyrazili k nedalekému potoku u mostu, abychom se po zimě poprvé vykoupali. Všecko vonělo probouzejícím se jarem, okolní krajinu zdobily květy a kolem vody jsme si dávali pozor na vysoké kopřivy. Na trávě jsme rozprostřeli deku, vlezli opatrně po kluzkém, strmém břehu do chladné vody a pak si házeli molitanovým míčkem. Když ho náhodou někdo nechytil a voda se mu rozpleskla do obličeje, byla to ohromná sranda. Za chvíli nám ale začala být celkem zima, tak jsme se hrnuli rychle zpátky na deku. Matěj byl nejstarší a nejsilnější, tak nám povídá: "počkejte dole, já vylezu a podám vám ruku." Jak ale lezl nahoru, uklouzl a svezl se po kopřivě zpátky do vody.

Úvod do rubriky gastrofrky

16. října 2017 v 17:49 | Amálka |  > Gastrofrky
Tato rubrika je pro mě velice speciální a její vydání plánuji už pěknou řádku let. Bude to taková úsměvná směsice zážitků, střípků a různých vzpomínek z gastro-branže, za posledních 20 let, které vždy byly, a jsou, velmi důležitou součástí mého života. Moje práce mě nejkutečně baví a neumím si vlastně vůbec představit, že bych v životě dělala něco jiného.

Bylo mi asi 12 let, když jsem se definitivně rozhodla, že půjdu na státní hotelovou školu v Praze a žádný kompromis nepřipadal v úvahu. Když jsem pak končila ZŠ, nikam jinam jsem si ani nedala přihlášku a poctivě se šprtala na přijímací zkoušky. Dodnes mám živě v paměti ten Den, kdy jsem vzrušeně doběhla ke vstupním dveřím vysněné budovy a našla své jméno v seznamu žáků "nad čarou." Měla jsem velké štěstí, protože právě v tento rok se exkluzivně otevíralo celých pět ročníků, což bylo více než jindy a šance dostat se, byla tudíž větší.

Byla jsem neskutečně vděčná a hrdá, že budu mít šanci reprezentovat tento skvělý obor, a že se budu moci zapojit do velké rodiny zaměstnanců, pracujících ve službách. Ten den jsem si zapsala do svého deníčku červenou barvou, že je to jeden z nejšťastnějších dnů v mém životě, protože jsem si splnila jeden velký sen. Ale to nejlepší mělo teprve přijít...